To se takhle brali dva – nevěsta stála před knězem s vítězným úsměvem, zatímco ženich vypadal, jako by ho pokropili.

•

Doma jim plakal téměř dvouletý synek Jan. A právě díky němu měla dnes Terezka Antonína tam, kde ho chtěla mít – před oltářem. Jejich vnuk Isidor o tom ve svých pamětech vypráví:

„Nežli si (dědeček) moji babičku vzal za manželku, měl s ní delší známost, což nezůstalo bez následku. Narodilo se jim dítě Jan (* 20.01.1835)… Když se jim ta nehoda stala, pozbyl k ní lásku, jak se bohužel často stává v takových případech i dnes a přestal tam docházet. I odhodlala se k tomu, když nepřijde, že mu dítě zanese, až půjdou lidi z kostela, což také učinila. To ovšem způsobilo velký rozruch mezi lidem i mezi rodiči a děda byl přinucen vzíti si ji. Manželství však nebylo šťastné.“ 

Dobře nebylo ani prvorozenému Janovi. Měl dalších pět sourozenců, ale na rozdíl od nich se z lásky rodičů netěšil. „…proto když jakž takž vychodil školu v Orlici ve 12 letech jeho přijel si pro něho strýc Pavel Suchomel, bábin bratr, jenž jako truhlářský dělník odešel vandrem do Uher a zde se usadil a truhlařil a tam i svého synovce Jana truhlářskému řemeslu vyučil a kterýž se tam v osadě Mestür, Schimeger komitát p.p. Muzali také usadil a později i oženil s přistěhovalou se též českou Amálií Prokopcovou z Kyšperka.“

V roce 1855 řádila v Kunčicích cholera, na níž zemřelo 18 lidí. Jedním z nich byl i „ženich z donucení“ Antonín Moravec. Vdova Terezie zůstala sama s pěti nezaopatřenými dětmi.

Uplynul nějaký čas. „… nejstaršímu Janovi se začalo v Uhrách dost dařiti, měl větší hospodářství, více koní i hovězího stáda, prasat i vinice měl, jak psával i zval matku a ostatní nezaopatřené sourozence, aby za ním přijeli… To ovšem na tehdejší poměry u nás bylo moc lákavé a skutečně po několika takových dopisech rozhodla se stará již matka s ostatními dětmi, synem Antonínem a dcerou Annou, oba již ve věku dospělém, něco přes dvacet roků a jela, přestože ji oba již ženatí synové Petr a Karel zbraňovali, vykládajíce jí, že už je stará a že těžko bude poměrům v Uhrách přivykat. Nedala si říct a roku 1882 se do Uher vypravila… vše byla pravda, jak syn psal, ale právě ta lepší nezvyklá strava starému tělu nesloužila a podnebí nezvylé k tomu a následek toho byl, že brzy po příchodu onemocněla na zimnici… zemřela aniž by byla moc oplakávána a želena, neboť syn od mládí pryč jsa, nepřilnul tam k staré neduživé matce.“

Tak se propletly osudy tří lidí, jež kdysi spojila dohromady ostuda před kostelem.

*

Pozn. Matkou Antonína Moravce byla Terezie rozená Taclová, o níž více vypráví příběh „Prababička s fajftičkou„

zdroj: Moravec, Kněžek, Vondrouš; Rodové paměti v Kunčicích, 2006