Milo bylo v chaloupce. Tak začíná nejeden z oblíbených prvorepublikových příběhů popisujících idylický život na vsi. Ovšem společné soužití vícero generací nebo lidí, jež kromě střechy nad hlavou a povinnosti výměnku neměli nic společného, zpravidla přinášelo jeden konflikt za druhým.

Slavný vrchnořiditelský ouřade.

Když Antoni(n) Baláš před několika lety ode mně chalupu N.C. 39 v Kunčicích koupil a do ní se přistěhoval, vzal sobě k své potřebě z mé vlastní slámy 20 otepí, krátký slámy, 1 falcovní prkno, 1/2 sáhy pňů, za kterýžto věci mně nic nedal.

Majíc já u něho až do smrti vejminkem svobodné teplo, světlo a pokojný byt …. a poněvadž se mnou urkutně a a nelidsky nakládali, mně zbitím a kopáním pronásledovali, protož sem jej o zaplacení těch věcí upomínat si nedůvěřovala. Když ale chalupu prodal te-(h)dy si přivlastnil měkký stůl. Když já sobě toho odškodnění v … počítám, tedy mám já za ním pr. 20 otepí slámy – 1 f. 30 xr., 1 falcovní prkno – 1 f., 1/2 sáhy pňů – 3 f., stůl – 1 f.

Jsouce já nyní v nouzi postavena a nemám z čeho své živobytí hájiti, protož s ponížeností slavný vrchnostenský ouřad pro boha prosím, by toho samýho Antonína Baláše k zaplacení patřícího dluhu přidržeti ráčil.

*

S takovou prosbou se na úředníky 23. června 1843 obrátila Rozálie Motyčková (* 17.10.1798 Kunčice 80), dcera chalupníka Matěje a Kateřiny roz. Faltusové.

Jak uvádí zápis z 29. listopadu 1826, kdy na ni ovdovělá matka převedla zmiňovanou chalupu, byla mladá žena “rozumu zbavená”. Za kurátora jí určili Jana Faltuse (možná strýce či bratrance z matčiny strany). Sotva vdova Terezie sešla ze světa, opatrovník prodal chalupu 22. října 1827 Antonínu Balášovi. Pro Rozinu domluvil doživotní výměnek: “teplý, světlý a pokojný byt při jednom světle a teple, jeden strom Jakubů (tj. hrušek), jeden smolíčků (že by švestek?) a jednu panenskou jabloň. Bylo sice psáno “kdyby se v jedný světnici srovnat nemohli, … bude hospodář povinen pro ni z jedné komory světničku udělat”, ale k tomu nikdy nedošlo.

Balašům umíralo jedno dítě za druhým. Zato bláznivá Rozina strašila v chalupě pořád. Překážela. Možná ji dokonce podezřívali z uřknutí nemluvňátek a vinili ji z jejich smrti. Od zlých pohledů nebylo daleko ke zlým slovům. První rána zamáčkla poslední soucit. Týrali ji, dlužni jí byli a Róza ze strachu mlčela. Nevěděla si sama rady. Teprve, když se Balášovi odstěhovali a kdosi zjistil, že by od nich mohla získat nějaké peníze, poslal ji do Kyšperka na kancelář….

Zda se úředníci Roziny ujali, zda jí nějakou náhradu přiznali a zda ji dostala Rozina nebo někdo docela jiný, to už dokumenty neprozrazují.

Zdroje: VS Kyšperk, karton č. 34, matrika Kyšperk (Kunčice) 1784-1829 sign83-10 N, fol. 52; GK Kunčice 1738-1883, II. díl, VS Kyšperk, kn.č. 1704