Byl jsem podveden. S takovým pocitem křivdy žil od otcovy smrti sedmnáctiletý Václav, nejmladší z dětí po chalupníku Maxmiliánu Malečkovi ze Studeného.
Nenastrojili to na něj cizí, ale někdo z jeho sourozenců. Všichni dostali z dědictví zákonný podíl, jenomže Václav věděl, že po otci zůstaly i hotové peníze, z nichž neviděl nic. Dobře si zlaté renčíky pamatoval, protože je rád plátýnkem leštil. Přemýšlel, který ze sourozenců si jimi přilepšil. Těžko to mohl být nejstarší Jan, když žil až v Lubníku, nebyla to patrně ani Josefa provdaná v Kunčicích či Kateřina žijící s mužem v Rokytnici a konečně ani Antonín, jenž vandroval světem. Tak zbývali tři poslední… Svobodný Franc, který podědil rodnou chalupu ve Studeném čp. 13, kde žily i svobodné sestry Anna a Terezie. U France měl zajištěné bydlení i Václav.
Nikomu tedy nebylo divné, když šmejdil po domě, jen se ho často vyptávali: Hledáš něco? A on jen ledabyle odpovídal: Ále nic. Až konečně jednou Václavovi štěstí přálo. Vylezl na špejchar, kde měla Anna truhlici s výbavou, oblečením a všelijakými drobnostmi. Kouká, srdce mu v hrudi poskočilo. Truhla byla otevřená! Ani nemusel nic prohrabávat. Hned navrchu, v šuplíčku ležely dvě nádobky plné zlatých rýnských. Podle toho, jakým způsobem byly vyleštěny, hned poznal, že jsou to ty tátovy. Neváhal, sklepl je do dlaně a než by si kdo všiml, zmizely v kapse.
Zlobil se dříve, že jej podvedli a o peníze se s ním nerozdělili. Teď provedl to samé. Nechal si renčíky pro sebe a začal nakupovat – kartáček na zuby, nůž, pytlíček na peníze a pikslu zdobenou mušlovým vzorem. Franc si sice všiml nenadálého Václava jmění, ale nestaral se, jak bratrovi v kapse přistálo.
Přešel jeden, druhý i třetí týden a pořád se nic nedělo. Teprve čtvrtého týdne přišla Anna na to, že peníze zmizely. Chystala se oznámit krádež na rychtě a tehdy si Franc připomněl, že viděl nějaké renčíky u Václava. Tak Anna žalovala u rychtáře o ztracených penězích a přidala podezření na nejmladšího bratra. K vyšetřování takového případu nemělo vesnické právo pověření. Proto se příštího dne vypravil rychtář s Annou do Kyšperka na úřad. Tam se Anny vyptávali se, kde peníze měla, kolik jich bylo, zda měla truhlu zamčenou… a tady musela přiznat, že si není jistá. Pak s poškozenou Annou sepsali protokol a poslali biřice pro Václava.
Když viděl hoch uniformu před chalupou, věděl kolik uhodilo. Přišel na úřad z hlavou sklopenou a nijak nezapíral. Vysypal ze sebe, jak peníze v otevřené truhlici našel, jak poznal, že jsou to otcovy zlaťáky i co si za ně koupil. Jen si přál, aby nebyly vráceny sestře, ale rozděleny mezi všechny sourozence. Jeho přání však nikdo nebral v potaz. Sestra byla ochotná vzít věci, co si Václav koupil, jako částečnou náhradu, ale bratr se jich vzdát nechtěl. Pořád jen opakoval, aby mu peníze, co musí vrátit, strhli z jeho dědického podílu a že se mají rozdělit stejnou měrou mezi všechny bratry a sestry. Marně. Prý nebylo prokázáno, že jsou to skutečně peníze po otci.
A jak to skončilo? Těžko říct, to už listiny uschované v archivním kartonu neprozrazují.
Nakonec vkládám přepis protokolů, ve kterých je celý případ vylíčen: