Paní Jurenková pořád nebyla spokojená. “Máme dům, auta, slušné konto, ale to má kde kdo,” přemítala rozladěně. “Čím se jen odlišit, čím vyniknout?” Přemýšlela úporně, až si vzpomněla na jakousi rodinnou sešlost s dětství, kde podroušený strýček chlubně rozkládal o příbuzenství s Milanem Rastislavem Štefánikem. “Jeho máma byla Jurenková, víte? A Božena Němcová je s námi snad taky do přízně,” tvrdil už méně jistě.

“To je ono,” zajásala a hned začala jednat. Objednala si genealogický výzkum, který měl příbuznost se slavnými osobnostmi prokázat. “Víte, chci to sepsat do kroniky. Pro děti. Aby neztratily povědomí o tom, z čeho vyšly,” rozkládala nadšeně a dočasně s despektem dodala: “Ti předci z Heřmanic mě ani moc nezajímají, stejně odtamtud za celou dobu nevytáhli nos”. Domluveno, zpečetěno.

Sedím nad prací. O Albertině Zuzaně Jurenkové (* 25.04.1853 Turá Lúka) a jejích předcích na webu téměř nic. Tak píšu na všemožné instituce a kolegům genealogům. Z Rýdrovic bude těžko, říkám si. Takže, než dojdou nějaké informace o Štefánikově matce, začínám zjišťovat, jak je to s rýdrovickými Jurenky. Přišli sem odjinud? Setkají se někde v minulosti s předky paní Albertiny?

Čas běží, dnů přibývá stejně jako zápisů. Po necelých sto padesáti letech, které oddělují první a poslední z šedesáti zpracovaných matričních zápisů můžu říct, že Jurenkovi nejsou rýdrovickými ani heřmanickými starousedlíky, ale přišli sem z Písařova.

Prima, jásám v duchu. To znamená, že by tu naděje na příbuznost přece jen mohla být. Volám paní Jurenkové a nadšeně jí líčím průběh a současný stav výzkumu. “Teď se vrhnu na předky paní Albertiny. Zatím se sice nikdo s konkrétní informací neozval, ale určitě někde někoho najdu.” Mezi řečí se zmíním, že je čas vyrovnat dosavadní náklady na výzkum. “Ale tohle jsem po vás nechtěla,” říká naštvaně paní Jurenková, “to vám nezaplatím.” Prásk. Jako by na mě spadl strop. Snažím se vysvětlovat, že bez těchto podkladů nelze návaznost obou rodů zjistit. Narážím na žulovou zeď nepochopení genealogické práce. Ale na druhé straně je možná mnohem větší zklamání z “obyčejných” předků z chalupy.

A to je konec příběhu.

Na stole mi leží téměř sto padesát let jurenkovské historie, kterou nabízím k odkoupení vděčnějším potomkům.

*