Pokud bych měla označit moment, který mě přivedl ke genealogii, řeknu upřimně: „Nevím“. Připadá mi, jako bych k ní celý život směřovala. V dětství tatínkovo vyprávění o historii rodné Poličky a jeho úcta k dějinám, nepřeberné množství přečtených knih… Před mnoha lety jsem onemocněla a četba bylo jediné, čemu jsem se mohla věnovat. V té době mi přišla do ruky i trilogie Heleny Šmahelové Stíny, Stopy a Hlasy mých otců, kde autorka zpracovává historii svého rodu. A tenkrát asi vznikla myšlenka. Ještě nějaký čas trvalo, než jsem se pustila do archivního bádání, které pak se stalo mým doživotním koníčkem a později i zaměstnáním.
A zajímavé příběhy? Časem jsem zjistila, že mne na historii zajímají ne velké dějinné události, ale právě osudy obyčejných lidí. Teprve, když zákazníkům píšu rodovou kroniku a rovnám vedle sebe data a události, najednou se takový příběh – většinou tragický – vyloupne.
Třeba když někde hluboko v osmnáctém století, v tmavé, nevětrané světnici plné domácích pachů v jednom koutě rodí matka dítě a v druhém ve stejnou dobu umírá její desetiletá dcera na souchotiny. Nevím, jak vás, ale mne z toho mrazí ještě dnes. Stejně, jako když čtu, jak negramotný voják smolí s pomocí kamaráda v josefovské pevnosti roku 1797 před tím, než bude s regimentem mašírovat někam do neznáma, pořízení ohledně chalupy: „Já níže podepsaný známost činím, poněvadž já jedenkráte při vojanském stavu sem a již jedenkráte pryč mašírovat musím a nevím jestli mě všemohoucí Bůh šťastné navrácení dá a nebo ne, tak tehdy já, jakožto hospodář od mého gruntu chalupu svou… mému strejci Josefovi Vepřekovi můj grunt pouštím…“. A domů se už nikdy nevrátil.
I v historii mého vlastního rodu by se lecjaký zajímavý příběh našel. Jeden z předků, poličský kožešník a zběhlý student církevního semináře, napsal nejstarší pamětní knihu města; moje prapra… nevím kolikátá prabába zas porodila pět nemanželských dětí a já už asi nikdy nepřijdu na to, zda byla „lehčích mravů“ nebo jí hospodář, u kterého sloužila, sliboval: „Jednou si tě vezmu“. I romantický příběh o tajné lásce, kvůli níž snášela pohrdání, by se z toho dal vykouzlit. Ale o tom genealogická práce není. Mlynářský rod Sedliských, z nějž pocházím, zmiňuje v románu „Drašar“ i Teréza Nováková. Až s nevírou se skláním nad její přípravou, kterou před napsáním zmiňovaného díla udělala. V jednom odstavci píše: „Češkovy na rychtě sádecký znáte – byla tam jedna Sedlická hospodyněj, eště před tolerančním patentem, blahý paměti. Polickej pan děkan Nepaur, dyž se zdržoval na svým dvoře ve Voldříši, částejc do statků a chalup chodíval a jedenkráte tejle Češkovej, po rodu Sedlickej, knížečku zapovězenou, Jesus Sirah, sám do vohně uvrhnul.“ Vyrazilo mi dech, když jsem zjistila, že Alžběta, která se později za sádeckého Češku provdala, po smrti svého otce Matěje Sedliského roku 1704 skutečně zdědila napůl s bratrem „Melicharovu bibli, 1 modlitby in octavo a knížku in octavo „Rozmlouvání Vít s Václavem“, knihu „Jesus Sirah“ a 2 postily zakázané“.
Genealogický výzkum, to pro mne nejsou jen data. Tzv. „rodový strom“, je vlastně to téměř nejjednodušší a řekla bych nejméně vypovídající. Teprve když vznikne na základě těchto dat, gruntovních zápisů a regionálních událostí příběh, otevře se historie rodu před potomky úplně.