“Být silný znamená být šťastný,” řekl počátkem devatenáctého století americký básník Henry Wadsworth Longfellow. A když dodal, že “člověk je buď kladivem, nebo kovadlinou”, vyjádřil naprosto přesně, proč lidstvo od nepaměti obdivuje siláky. Chytrost, moudrost – ty obvykle zmizí ze světa spolu se svými nositeli, ale odneste na ramenou kládu, co dva jiní nezvednou, a bude se o vás mluvit ještě za sto let.
V orlickém (1) rodu Stejskalů měli takové siláky hned dva. Starší z nich, Jan Karel Stejskal, se narodil 10. května 1773, sotva pět měsíců poté, co otec Václav koupil od Antonína Motyčky selský grunt v Orlici, označený numerem 5.
Matrika Kyšperk 1760-1784 sign. 83-4 NOZ fol. 194 (kliknutím lze zvětšit)
Léta šla, hoch sílil a když dorostl, dokázal kousky, nad kterými zůstával lidem rozum stát. “Pod Malovými, nyní Vyhnálkovýma spadl Fajtom kůň do řeky a on ho vynesl stezičkou nahoru za krkem. Kládu unesl na rameně.” (2) Které děvče by takového mužského nechtělo? Jenomže podle svého si vybírat nemohl. Teprve, když se táta sedlák domluvil s jiným tátou – panským hajným, co měl na vdávání dceru s pěkným věnem, slavila se 14. října 1798 svatba.
Matrika Kyšperk (Orlice) 1784-1853 sign. 83-26 O, fol. 9 (kliknutím možno zvětšit)
Siláka dostala za muže dvaadvacetiletá Anička Lehká původem z Jankovic čp. 4 a následovala manžela do jeho rodné chalupy. Jak jinak. Táta Václav by se přece nevzdal takového pomocníka! Kdo ví, jak se tam všichni porovnali… rodiče, sourozenci, Jan a jeho rodina…. ale tak to zkrátka bývalo. Hospodářství dalo tolik práce, že se lidé sotva potkávali. Snad jen u jídla. A večer se pro každého nějaké to místo, kam složil unavené tělo, taky našlo.
Ačkoliv to do života orlických siláků až tak úplně nepatří, zmíním i jednu perličku z historie Stejskalova rodu. Z podzimu roku 1804 si s nimi osud zahrál podivnou hru. Říká se – do třetice dobrého i zlého a tenkrát se pořekadlo naplnilo dokonale. Janův bratr Josef se 2. září (3) oženil s Pavlínou, dcerou orlického chalupníka a tesaře Františka Vyhnálka. Ještě ani nevyvanula vůně svatebních koláčů a na statku už chystali pohřeb. Sedmnáct dní po Josefově svatbě, 17. září zemřel osmašedesátiletý hospodář Václav na “vnitřní auraz”. Jak ke zranění přišel? Těžko říct. Příčina úmrtí ale napovídá, že ani v pokročilém věku neposedával zbůhdarma u kamen.
Bývalo zvykem, že grunt dědil nejmladší ze synů, jenomže tady byli ještě čtyři nedorostlí – Filip, Petr, Pavel a nejmladší jedenáctiletý Jiří. Kdepak čekat, než doroste. Tak dlouho ovdovělá selka Anna sama hospodařit nechtěla. Prodala 3. října 1804 grunt za 700 zl.r. tomu, co byl podle věku k hospodaření schopný – čerstvě ženatému Josefovi. Než se týden sešel s týdnem, váhy se znovu překlopily k dobrému. Uplynulo čtyřicet čtyři dnů od svatby, dvacet devět od pohřbu a v chalupě ozval ozval dětský pláč. Mladému hospodáři se 16. října 1804 narodil prvorozený syn.
Silák Jan zůstal nějaký čas u bratra na rodném gruntě. Postupně se mu zde narodilo několik potomků, až konečně ve čtvrtek 5. dubna 1810 přišel na svět nejmladší syn Josef Stejskal, který podědil nejen příjmení, ale i tátovu sílu.
Matrika Kyšperk (Orlice) 1784-1868 sign. 83-33 Z, fol. 7
Byl čas, zajistit pro rodinu vlastní bydlení. Jan se nespokojil a nějakou starou chalupou. Na pronajaté obecní půdě vystavěl novou, do gruntovní knihy zapsanou pod číslem 75. Leč ani síly siláků nejsou neomezené. Přebytek námahy mu podlomil zdraví. Muže, který unesl koně, zabily 2. července 1811 souchotiny. Bylo mu pouhých osmatřicet let. (3).
Matrika Kyšperk (Orlice) 1784-1868 sign. 83-33 Z, fol. 32
Jeden a půlletý Josífek na tátu brzy zapomněl, a že se ovdovělá Anna znovu neprovdala, musel odmala přiložit ruku k dílu víc, než jiní kluci. Nejen v genech, ale možná i zde byl zdroj jeho velké síly. Jenomže vyrůstal bez pevné mužské ruky, a to asi podílelo na jeho prudkých, mnohdy nekontrolovaných reakcích. Petr Motyčka z nedalekých Kunčic o něm ve svých pamětech napsal: “Josef Stejskal, v čísle 95 pocházející z Orlice, byl silný … když dělal plot tak nemusel mít palici, to udělal pěstí, zastrčil koly. Kráva když ho trápila, tak jí dal rukou do hlavy že ji omráčil, a dlouho se nevzpamatovala. Jednou jedna ženská z Kyšperka něco s ním domlouvala a chtěla mu dát hráběma. On jí jen vzal za ruku u ramena a všecky prsty se jí sebraly, jak byly vymalovaný. Jedl docela sprostou stravu, syrové brambory … maso míval jen někdy. Když ho něco dráždilo, to stačilo aby na to kloudně sáh, tak bylo po tom. Prase dřív rozsekal na kusy a pak je teprv pařil. Oblek si šil sám. Jak z kozy svlék kůži, tak ušil kožich. Čepici si šil na palici co měl na pařezy. Kalhoty, to si šil sám. Lehl si na plátno a jeho žena mu musela opálenou loučí omalovat. … Jinak byl dobrák. Když by se byl pohněval se svou druhou ženou Rozálkou, tak musel jít pryč od ní ven nebo dál. On svou sílu nic necítil. Jednou také spal za kamnama a zdálo se mu, že valí pařez. Opřel se o kamna a kamna vyvalil dolů. A také kopal u hřbitova vojenského nad číslem 93 jámu, hledal uhlí. Ale pod kopec rovně, dolů ne. Když byl asi 300 sáhů od kraje tak tenkrát byl tam sám a o odpolednách usnul. A v tom spaní k němu přišla bílá paní a povídala mu ať hned odtud jde pryč. On procitl a vzal nářadí sebou ven a sotva odešel, tak spadlo kus země na to místo. To prý často říkával.
Stejskalů Josef byl, zdá se, podivín. Zato o jiném zdejším hromohlukovi se kunčický písmák zmiňuje jako o veselé kopě. Jan Motyčka (* 1775) z Kunčic 102, současník Josefova otce Václava a … byl postavy dosti veliké, obzvlášť silné, musel prý míti hodný sochor (páku) při nakládání dříví, aby každý nezlámal a o nějaké žerty u něho taky nebyla nouze.” Protože každé vyprávění muselo mít i mravoučný závěr, dodal nakonec: “Dřív bylo více těch silných lidí. Měli stravu docela prostou, že by jí teď lidé mnozí ani nejedli.”
A skutečně, o dalších silácích v okolí píše Václav Zdeněk Hackenschmied v knize Na besedě (Ústí nad Orlicí 1995). Jenomže tahle povídání už patří mezi pověsti.
Prý “koncem sedmnáctého století, když se boural evangelický chrám (v Dolní Čermné) a na jeho místě začal vyrůstat římskokatolický kostel jakýsi Hejkrlík z Petrovic č. 17, který pacholničil na rychtě, při přestavování věže prý sám vynášel těžké nárožní kameny na lešení.
V Žichlínku se dodnes dochovala pověst o Janu Khaupe – Koupovi (* 1634) synu tamního sedláka Kryštofa a jeho manželky Lidmily. Vypráví se, že “po třicetileté válce se krajem toulali vlci, kteří se v zimě, puzeni hledem, odvažovali až do vsí. Za jasné mrazivé noci před Vánocemi šel mladý Jan Koupa na přástky k sousedovi, kde doufal, že se sejde se svou nejmilejší. Již skoro docházel k chaloupce, když se pojednou pod mocným nárazem ze zadu zapotácel, div neupadl. Na ramenou ucítil silné pazoury, horký dech z tlamu mu ovanul tvář a zuby se zakously do silného límce. Bleskurychle uchopil hladového vlka za přední nohy a mocným rozmachem ho přehodil dopředu. Vlk ho nemohl nijak kousnout, vztekle vyl do noci a zadníma nohama hrabal do prázdna. U souseda Koupa kopl do dveří a vstoupil do světnice. Prozpěvující přadleny hrůzou ztichly a vyděšeně zíraly. Jenda se zastavil dva kroky před dubovým stolem a mrštil vlkem tak, že mu o hranu stolu přerazil páteř.”
Obdobná příhoda o vlkovi, ovšem s mnohem horším koncem, se prý udála i v Dolní Čermné: “V Haplíčkově chalupě č. 71 pořádala mladá chasa o masopustě ve čtvrtek před ostatky „Vosatník“, dnes by se řeklo večírek. Děvčata napekla buchet, hoši koupili pivo a rosolku a všichni jedli, pili, veselili se, žertovali, zpívali a vesele se bavili. Pivo došlo a jeden z mladíků šel na rychtu pro pivo. Když šel zpět, slyšel za sebou vlka. Honem postavil konev s pivem na zem a běžel, jak nejrychleji mohl, k chalupě. Než se nadál, byl vlk u něho a skočil mu na záda, aby se mohl zakousnout do krku. Hoch měl tolik duchapřítomnosti, že chytil vlkovy přední nohy. Šelma se vší silou bránila a zadníma nohama drápala mladíkovi záda, boky i stehna. Napadený křičel, aby mu otevřeli a pomohli. V chalupě vypuklo zděšení a nikdo honem nevěděl, co chytit. Nakonec popadli paličky na tlučení lnu a vlka utloukli. Mladíka hrozně zdrásaného museli dopravit domů a ten za dva dny zemřel.”
Ale ještě zpět ke Koupovi. K jeho smrti se váže tato pověst: “Koupův přítel Viktorin, rychetníkův syn, chodil za dcerou jednoho rolníka v Třebářově. Tamní chasníci slíbili, že mu zaženou chuť, chodit k nim na zálety a spráskají ho jako psa. Viktorin samozřejmě k muzice za milou šel, ale vzal si kamaráda Koupu jako průvodce. Když si dal Viktorin zahrát sólo, třebářovští hoši se na něj hrnuli. Jenže Koupa vskočil doprostřed před Viktorina, některé vyházel oknem do zahrady, jiné vyhnal dveřmi, ostatní vyskákali sami okny. Zatímco Viktorin tančil v prázdném sále se svým děvčetem, Koupa na prahu hlídal, aby se nikdo neodvážil dovnitř. Po tanci zavolal Viktorin Koupu k poctě, ale jakmile se Jenda obrátil od dveří, přiletěl ze zástupu třebářovských kámen, který jej trefil přímo do spánku a Koupa byl za pár okamžiků mrtev. Podle jiného vyprávění se už jako letitý muž vypravil se čtrnáctiletým synkem do Šumvaldských lesů na dříví. Vůz uvázl v dolíku a koně ho nemohli vytáhnout. Koupa povídá synovi: „Až křiknu, hned s koňmi zaber!“ Sám skočil do příkopu pod vůz nadzdvihl jej zády a křikl: „Jeď!“. Ale chlapec nebyl tak pohotový, koně včas nezabrali a těžký náklad přimáčkl otce k zemi. Pohmoždil si prý játra a do roka zemřel.”
A pak si vyberte. Možná se stalo to, možná ono a možná taky nic. Jen přibývalo času a s ním přibývalo v lidských řečech několika zdatným mužským na síle. Ale jak se říká: není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu.
*
(1) Orlice, do poloviny minulého století samostatná ves, dnes součást Letohradu (dříve Kyšperka).
(2) Příběhy siláků z Orlice a Kunčic popsal ve svých pamětech Petr Motyčka (16.6.1868-1933) z Kunčic
(3) Matrika Kyšperk (Orlice) 1784-1853 sign. 83-26 O, fol. 138; matrika Kyšperk (Orlice) 1784-1868 sign. 83-33 Z, fol. 23; matrika Kyšperk (Orlice) 1784-1868 sign. 83-33 Z, fol. 7
(4) Dříve se slavil svátek patrona, po němž dostal člověk jméno, nikoliv narozeniny. Proto si lidé málokdy pamatovali věk svých blízkých a při úmrtí jej málokdy nadiktovali faráři přesně.
*
