“Já sem mu na to odpověděla, že si ho nesmím vzít skrz lidi, protože by lidi byli rádi měli dobrého kováře v obci a tudy mně od Ignáce Kopeckýho odrazovali a ke kováři nakloňovali a přinucovali…” přiznala děkanu Ulrichovi dvacetiletá Anna Šípková. Její táta odešel nedlouho před tím na pravdu boží. Na kovadlinu, která dřív zvučela pod jeho rukama, se teď jen prášilo, a tak se Anička 25. června 1815 provdala pro dobro nekořské obce za pětadvacetiletého kováře Kiliána Dytrta.

Takových svateb bylo, řeknete si. Ani to, že se za necelých sedm měsíců po svatbě (07.01.1816) mladé kovářce narodil syn Lojzík, nijak zvlášť nepřekvapí. Jenomže dítě nemá uvedeného otce a matku zapsal farář pod dívčím jménem. Člověk si málem neuvědomí, že ty dva záznamy patří k sobě.

Pokud byste se spokojili s vysvětlením, že se kněz zmýlil, zmýlíte se i vy. Rozluštění záhady v matrice nenajdete. Teprve několikastránkový protokol uložený v kartonech velkostatku Kyšperk dává příběhu jasnější obrysy. Pater semper incertus est (otec vždy nejistý jest). Tuto zásadu vložili staří Římané do svého práva. Platila tenkrát a platí i po staletích.

Anička si zkrátka s věrností hlavu nelámala. “Je nejlepší s několikama držet”, se škádlivým úsměvem odbyla svého milého Ignáce, když jí novou známost s kovářem vyčítal. Nekořským ku prospěchu dala Kiliánovi přednost, ale netušila, jak se jí to vymstí. Když přišel na svět první syn, manžel jej odmítl uznat za vlastního do chvíle, “když mně Ignác Kopecký dokáže, že… otec nejni…” Měl k tomu pádné důvody: “Já sem to, že žena má již před kopulací těhotná jest, nejprvé od lidí obce slyšel a poněvadž mě to smrtedlně zabolelo a uleklo, ptal sem se hned ženy na to, zdaliž to pravda jest neb není; která mně na mou otázku s velikým uleknutím a zarděním odvětila: že to zapírat nemůže, poněvadž to juž viditelný jest a že jest to s Ignácem, synem Jana Kopeckýho oudoleckýho rychtáře.”

Vyslýchali i odmítnutého milence: “Já sem juž za ní přes rok chodil, myslím tak asi půl druhého roku dlouho, že sem za ní chodil, dříve, nežli Dittrt k ní byl chodit počal….  (já) jsem jí věřil, jak ona mně přislibovala, že si žádného nevezme, nežli mně, tak jak jsem se měl na ni rozhněvat?” Vyprávěl, jak ho nekořští kvůli známosti s Aničkou ze šenku “jako kluka” vyhnali, jak soku v lásce dopis napsal i peníze na vynaložené náklady poslal, jen aby milou pro sebe získal. Anička se bránila, že o svém těhotenství nic nevěděla: “To on Ignác Kopecký mě povídal, že sem od něj obtěžkaná, já jsem mu to ale věřit nechtěla, protože on mezi lidma povídal, že jestli mu to kdo řekne, že mu hned dá, až mu skočej zuby do krku, a z toho já sem uzavřela, že to pravda nejni a že mě jenom chce ošidit a že mě chce kovářovi zrazit a od něj odvrátit…” 

Bylo by to na dlouhé povídání. Farář vyslýchal každého, kdo mohl k věci něco říct. Jedna výpověď odporovala druhé, třetí tu první potvrdila…. zkrátka nedobral se ničeho. V závěrečném shrnutí případu ze dne 2. července 1816 uvedl: “on nynější manžel Dytrt že s tím spokojen býti nemůže nebo jeho žena toho času k práci schopná nebyla, dítě musela sama živit a zaopatřit, což všechno otec, to jest Ignác Kopecký povinen jest zaopatřit. On Dytrt žádá 100 zl., poněvadž ale otec toho obviněného na místě svého syna (na to) přistoupiti nemůže a syn sám ani s mohovitostí zaopatřen.. nejni, tak se žalobník Kilián Dytrt v tej důležitosti na právní cestu poukázal…” To vše se stalo poté, co Annin syn Lojzík už tři měsíce nežil. Ač z lásky zplozený, přece odešel v dubnu 1816 “mezi andělíčky” jako panchart.