Stárnoucí král a císař Matyáš Habsburský neměl potomky. Proto bylo v zájmu moci panovnického rodu hledat ještě za jeho života následníka trůnu. Habsburkové nabídli Čechům jako královského nástupce Matyášova bratrance Ferdinanda. Pro české evangelické stavy byl tento radikální katolík podporovaný španělskou a papežskou stranou i německou Katolickou ligou zcela nepřijatelný. Ale z toho si Habsburkové nic nedělali. Předákům opozičních stavů vyhrožovali ztrátou postů, majetku a hlavy, nedají-li ve „svobodné volbě“ hlas jedinému kandidátovi… A že je lepší mít hlavu na krku, byl Ferdinand Štýrský v roce 1617 přijat za budoucího českého krále. Sice sliboval, že bude chránit zemské výsady včetně Rudolfova Majestátu na náboženskou svobodu, přísahu však nebral ani chvíli vážně. Sotva se mu podařilo zbavit nemocného Matyáše moci, vypukly perzekuce proti evangelíkům.

Ale žil tenkrát v Čechách šlechtic velkého bohatství a ctižádosti… Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic soustředil ve svých rukou veškerý majetek rodu, v roce 1617 se zasnoubil s hraběnkou Amálií Alžbětou z Hanau-Münzberg a plánovaný sňatek mu měl zajistit spojenectví nejvyšších představitelů protestantské šlechty v německých zemích.

Teď se mohla naplno projevit jeho ctižádost. Začal vážně plánovat, že se stane českým králem – a mimochodem, šance měl veliké. Pro dosažení tohoto cíle mu hrály do karet tři podstatné okolnosti – nechuť českých stavů k Ferdi­nandu Štýrskému, příbuzenské vazby a dluhy. Většina vlivných šlechticů totiž měla za manželky členky rodu Smiřických a další šlechta i města u něj zas byla značně zadlužena. Albrecht Jan Smiřický velmi obratně využil dlouholetého sporu Broumova a Hrobu s církevní vrchností. Jak píše V.V. Tomek v Dějích království českého: “protestantští obyvatelé měst těchto vystavili sobě kostely dle svého řádu, čehož vrchnosti katolické trpěti nechtěly, poněvadž majestát dovoloval toho jen městům královským…. Po více let odporovali měšťané rozkazu císařskému, aby kostely zavřeli. Konečně brzy po korunování Ferdinandovu kázal císař některé z předních návodců trestati vězením, a z rozkazu jeho dal opat Břevnovský kostel ve Broumově zavříti, arcibiskup pak Jan Lohelius dal Hrobský kostel rozbořiti.”

Albrecht Jan, ctižádostivý představitel rodu Smiřických s přáteli připravil ve svém pražském paláci a 23.5.1618 provedl tzv. pražskou defenestraci, při které byli z okna Pražského hradu svrženi císařští místodržící Slavata a Martinic. Rozpoutal tím odboj nejen proti panovníkovi, ale i proti římskokatolické církvi, tehdy nejmocnější organizaci světa… Jeho jednání nemělo od samého počátku naději na úspěch. Snad spoléhal na budoucí vazby získané sňatkem, ale v dané chvíli neměla česká protestantská šlechta ve světě jediného spojence, ani dost finančních prostředků k těžkému zápasu. Navíc neexistovala názorová jednota mezi luterány, kalvinisty a jednotou bratrskou a stavové nemohli spoléhat ani na pomoc venkova a měst. Snad si Albrecht Jan Smiřický myslel si, že je velkým politikem, snad už se viděl s korunou českého krále na své hlavě, ale zatím jeho jednání připomínalo prostoduchou dětskou hru s ohněm.

Neblahých konců své zbrklé ctižádosti se nedožil. Po defenestraci zaujal místo mezi třiceti správci země české, tzv. direktory. Své oddíly – 1.200 mužů s 90 koňmi – vypravil do boje s císařskou armádou v českých barvách místo v barvách svého rodu. V ležení před Českými Budějovicemi se však naplno ozvala rodová choroba – tuberkulóza a dosud svobodný šlechtic s velkými cíli po několika dnech, 18. listopadu 1618 v paláci na Malé Straně zemřel. Chystaný sňatek s neteří Viléma Oranžského, který mu měl zvýšit společenskou prestiž a spříznit jej s předními evropskými panovnickými rody, se nekonal, ale rozjeté soukolí událostí už nešlo zastavit….

Po smrti císaře Matyáše (1619) prohlásili čeští nekatoličtí stavové Země Koruny české za konfederaci (České království, Moravské markrabství, Slezsko a obojí Lužice) s volitelným panovníkem v čele, sesadili dosavadního Ferdinanda Štýrského (od 28.8.1619 vládl jako Ferdinand II.) a zvolili novým českým králem Fridricha Falckého, vůdce říšské protestantské Unie, jehož manželka Alžběta byla dcerou anglického krále Jakuba I. Stuarta, soupeře španělských Habsburků. Podpora českých stavů z Anglie či Nizozemí byla však bezvýznamná, připojily se pouze hornorakouské stavy a sedmihradský vévoda Gábor Bethlen. Naopak katolík Ferdinand II. slíbil saskému luteránskému kurfiřtovi za napadení Slezska a Lužic zástavu obou Lužic, podepsal spojeneckou úmluvu s náčelníkem říšské katolické Ligy, vévodou Maxmiliánem Bavorským a španělský král Filip III. se zavázal vypomoci v Rýnské Falci. Takto vyjednané podmínky umožnily Habsburkům zásah v Čechách, bez obav z možného napadení jinde.

V polovině září 1620 začala císařská armáda spolu s vojsky katolické Ligy postupovat do Čech. Překročila hranici u Nových Hradů, zamířila k Českým Budějovicím, pak obsadila Písek a Prachatice a pokračovala k Plzni. Postup císařských byl rychlý a zatlačoval stavovské vojenské oddíly k Praze…

8. listopadu 1620 byla neděle… Český král Fridrich Falcký v klidu obědval na pražském hradě a ve stejné době, během dvou hodin prohrálo jeho vojsko na nevysokém kopci u Prahy bitvu, kterou dnes považujeme za jeden z nejdůležitějších předělů českých dějin – bitvu na Bílé hoře.

Jak by se asi vyvíjela historie nebýt jednoho ctižádostivého českého šlechtice?

více o bitvě: http://www.art-rkc.com/bilahora/historie-bitva_na_bile_hore.html