Rakev se kymácí v poryvu větru, jako by se nebe a peklo přetahovalo o duši mrtvého…. Tak nějak vyznívá příběh popsaný v pamětech kunčického písmáka Isidora Moravce (*1862, † 1954 Letohrad – Kunčice). Téměř byste uvěřili, že “je něco mezi nebem a zemí”. Ale ….

Za nájemce p.Zástěry žil nějaký čas ve dvoře jeho příbuzný František Nop, jenž byl stižen tuberkulózou, přisel sem na zotavenou, ale nemoci své zde podlehl a zemřel dne 26.července r.1861 a byl příru­čím u tehdejšího c.k.místodržitelství stár 22 let… po čase chci tuto zazna­menati co se o jeho životě a zvlášť o jeho pohřbu vypravuje.

Kyšperk (Orlice) 1784-1868 (83-33 Z), fol. 147

Když již všecky přípravy k vlastnímu pohřbu byli vykonány, hrobka vyzděna a druhý den měl být po­hřeb, lidé se scházeli jak obyčejně a nic zvláštního nebylo pozorovati a i když již kněz vykonal nad rakví obvykle obřady, nic nebylo a tu když nosiči se chystali rakev s márami zvednouti na ra­mena, strhl se ob­rovský vítr, tak že jak očití svědkové vypravovali vozy po dvoře to sem tam str­kalo, okna u maštale to vyrazilo, koně v ní hrozně frkali a se trhali a plašili, topoly kterých tehdá bylo hojně kolem dvora se téměř až k zemi ohý­baly a tak průvod musel chtěj nechtěj muset čekat, až to přejde, neboť ani lidem nebylo možná aby sami na nohou se udrželi, což teprve s márami. Dočkali se, že skutečně vítr tak dalece přešel, že mohli nosiči jej vzíti na ramena, ale sotva malý kousek popošli, opět se strhl zas takový vítr a znovu jej museli na zem postaviti a tak se to opako­valo třikrát za sebou a bylo již skoro poledne, než se dostali na hřbitov, ač jest to nepatrný kousek cesty. ….. Později jak lidé vyprávěli, bylo po jeho hrobě viděti všelijaký hmyz lézti, jako ještěrky a žáby a lidé to­muto hrobu se vyhýbali a báli a to všechno měl být trest Boží, za to že to byl prý velký ne­věrec. Dokud mohl zastávat tento Nap dozorce u dělníků a zanechal po sobě pověst člověka hrubé­ho a zlého a proto se ho lidé báli i potom jeho hrobu a proto všechno co se při jeho pohřbu stalo mělo být lidem pro výstrahu.

Tolik je psáno. A teď k tomu „Ale …“. Celý příběh rázem ztratí velkou část mystiky, když člověk ví, jaké bylo tehdy počasí. Foukalo tenkrát v červenci pořádně. Nejvíc právě v onen pohřební den. Podle Kreuzingera (Chronik der alten und neuern Zeit Troppau’s, 1862, 278 s.) zuřila vichřice v neděli dne 28. července 1861 nad celou střední Evropou a přestože neměla příliš dlouhého trvání, způsobila všude strašné škody. Novinové zprávy v Brünner Zeitung uvádějí, že v ten den panovalo velké horko, teplota ve stínu dosahovala 30 °C a kolem oběda se začala tvořit hustá a tmavá oblaka. Navečer po šesté hodině se potemněl obzor a od západu přišel ,,velký orkán“. Jeho sílu dokládá i zápis z jihomoravského Hlohovce: ,,Léta 1861 roku 28. července Bůh všemohoucí zeslal veliké povětří a to se stalo v nedělu o 4 hodinách, a my obyvatelé obce Lohovské měli jsme mandele v poli; rež a pšenicu: tak ten větr ty mandele všecky rozházal, třeba na 200 kroků, že potom ani jeden člověk nevěděl, které sú jeho snopy a také oves na stojačky vyšlahal a polámal, tak se každý člověk šacoval (odhadoval) věc (více) než semeno škody. A šošovice (čočka), kechrňa (cizrno) a hrachy, co měli lid posečené, to všecko ten vítr sebral. A potom také v tom větri stromy polámal a s kořením ze země vytrhal.“ (zdroj: http://url.googluj.cz/1rb)

Zkrátka a jednoduše… poryvy větru na konci července, jejichž význam později účastníci pohřbu přizpůsobili příběhu, byly asi jen běžným projevem větrného léta 1861. Ale …. stejně ta historie zní krásně tajemně.

*