28. července 1875 zemřel v Kyšperku 50 mistr krejčovský Antonín Mačát. Tou dobou jeho ovdovělá žena Barbora ještě netušila, že je těhotná. Doma měla osmiletou Aničku a za osm měsíců k ní přibyla smutná hrdinka tohoto příběhu pokřtěná jménem Růžena.

Vdova obě děvčátka vychovávala sama. Uběhlo jedenáct let a 1. ledna 1886 uložili do hrobu i matku Barboru. Anna s Růženou zůstaly samy. Starší ze sester měla dvacet dva let a nezbylo jí nic jiného, než se o mladší, teprve desetiletou Růženu postarat. Společně bydlely v nájmu v Kyšperku 29. Živily se, jak to šlo a jakmile Růžena povyrostla, našla si místo jako služka. 

Kostnaté děvče – samá ruka, samá noha – se časem vylouplo do krásy. Rózce to ale nepřineslo nic dobrého. Někteří muži po ní šlehli obhroublým výrazem, jiní si ji netroufali oslovit, ale našel se jeden, co uměl říkat líbivá slovíčka… Osmnáctiletá dívka uvěřila. Jenomže jak dosáhl svého, stavěl se k Rózce, jako by si nikdy blízcí nebyli. Snad to byl pán, u něhož sloužila, snad jeho syn nebo někdo docela jiný… Když zjistila, že je těhotná, popadla ji hrůza. Co si jen počne? Kdo se o ni a o dítě postará?

Otázky přeskakovaly v hlavě jedna přes druhou. Ale jakmile panika po několika dnech odezněla, zalil Růženu ledový klid. Hlavně se to nesmí nikdo dozvědět! Kdo by si ji vzal s panchartem? Leda nějaký vdovec s kopou dětí. Ne a ne! To dítě mi život nezkazí!

Nevolnosti sváděla na špatné jídlo a když jí břicho začalo růst, stahovala se pruhy plátna. Měsíce plynuly a nikdo nic nepoznal. Pak přišel její čas. Křeče hlásily, že se porod blíží. Vzkázala, že dnes do služby nepřijde. O samotě protrpěla pár hodin. Porod proběhl jak měl, ale když se dítě nadechlo k prvnímu pláči, Růžena jej bezcitně popadla za krk a stiskla…

Když bylo po všem, pečlivě uklidila, mrtvé děťátko zabalené do starých hadrů strčila do hrnce na vyváření prádla. Přidala ještě další hadry, něco dřeva a všechno to polila lihem. V koutě dvora obsah hrnce zapálila. Nechala oheň hořet, přinesla si ze světnice židli, posadila se, co chvíli přiložila dřevo a s klidem v srdci pozorovala plameny. Smrákalo se k večeru, když unavená Růžena na židli usnula.

Sestra Anna přišla domů až za tmy. Ve světnici nikdo a ze dvora problikává záře. Vidí, Róza spí na židli. A co to v tom vedru pálí? Anna nakoukla do hrnce a nad ohořelou mrtvolkou dítěte ztuhla hrůzou. Začala spící sestrou lomcovat: „Cos to, proboha, provedla! Cos to jen provedla!“ Na křik rozléhající se tichou nocí se seběhli sousedé… Probudila se i Růžena. Nechápala zprvu, co se děje, ale vzápětí jí hlavou projelo: Všechno je ztracené!

Zavolali četníka, ten nasadil Róze pouta a vedl ji do arestu. Následující dny ji znova a znova vyslýchali. Obhájce jistě hovořil o tom, že se nebohá obviněná jako sirotek potýkala se sociálními problémy. Že je potřeba vzít v potaz její nízký věk… a další a další polehčující okolnosti kladl na misky vah. A co to nebohé dítě! křičel z druhé strany žalobce. Proces byl bouřlivý a patrně se konal neveřejně, neboť soudci předpokládali, že se bude mluvit o věcech urážejících mravnost. Podle rozsudků uvedených v bakalářské práci Kamily Hubálkové „Ženské vražedkyně na Uherskohradišťsku na přelomu 19. a 20. století“ lze odvodit, že Rozina Mačátová mohla být odsouzena zhruba ke třem rokům těžkého žaláře, zostřeného jedním postem měsíčně, a každého 27. července po celou dobu vykonávání trestu tmavou komorou s tvrdým ložem, a rovněž k náhradě útrat trestního řízení a výkonu trestu.