Psal se rok 1741. Marie Terezie stála se svými čerstvě nabytými nároky na trůn osamocená proti všem významným panovníkům Evropy. Začala první z válek o rakouské dědictví. Uprostřed všeho toho zmatku porodila panovnice 13. března 1741 nejstaršího syna Josefa… Tolik obraz doby, k níž se vztahuje matriční záznam, odkrývající obzvlášť tragickou událost.

V Písečné na panství Žampach měla toho času chalupu rodina Jana Halbrštáta. Janova žena Rozina přivedla během dvanáctiletého manželství na svět pět dětí. Tři brzy zemřely. Ale tak to zkrátka chodilo. Malé dítě – malá bolest, říkávalo se. Jenomže v Rózčině srdci zůstávaly dál. A teď byla třicetiletá Janova žena znovu těhotná. Bude to pořádný cvalík, usmívala se nad stále větším a větším břichem. Ale někde v skrytu narůstal strach. Jak to dopadne? Nebyla to při tehdejší velké úmrtnosti rodiček nijak zbytečná obava.

Smrtí tehdy končilo asi 1,3 % porodů (tj. jeden ze sedmdesáti sedmi). Na první pohled  se to nezdá až tak moc. Ale opravdu jen na první pohled. Žena v té době porodila průměrně šestkrát za život (ovšem třeba i desetkrát a více), což rázem znamená mnohem děsivější číslo – smrtí zaplatila každá třináctá. Proto tolik obav. Vždyť takových příkladů znaly ženy znaly ze svého okolí bezpočet.

Léto se pomalu chýlilo k podzimu, když přišel Rózčin čas. Není třeba popisovat dlouhé hodiny bolesti, nářku i modliteb. Ještě ke konci 19. století uvádí jedna z porodních bab ve vzpomínkách, že bolesti se neměly tlumit, naopak bouřit, aby porod pokračoval. Když už Janova žena ztrácela sílu, podala jí bába kořalku, do níž vsypala pár zrnek utlučeného námele a černobýlu. To musela rodička vypít a “potem přišlo už to tlačení věčí”. Ztěžka porodila Rózka droboučké děvčátko. Vydechla si. Konec trápení! Jenomže po chvíli ovládla její tělo svíravá bolest znovu… Nebylo jen jedno, ale i druhé a poté, když už Janova žena vyčerpáním upadala do mdlob, i třetí dítě.

Obecně se tvrdí, že naše prababičky rodily lehce a rychle, ale Edward Shorter v knize “A history of women’s bodies” píše, že průměrný porod trval o pět hodin déle, než dnes. A ten těžký? Jen silnými povahám doporučuji číst, k čemu tenkrát docházelo. Dokud nepřešly porody pod dohled lékařů a než byl císařský řez alespoň trochu bezpečnou variantou (od konce 19. století), matka často dlouhé hodiny nesnesitelně trpěla, aby pak sama zemřela nebo porodila mrtvé dítě.

Stejně to skončilo i u Halbrštátů. Porodní bába musela být obzvlášť zkušená, protože všechny tři Rózčiny děti přišly na svět živé. Jenomže matka vysilující porod nepřežila. Zpravidla k tomu docházelo kvůli srdečnímu selhání nebo velké ztrátě krve.

To ale není konec příběhu…

V chalupě zůstal bezradný Jan s pěti dětmi – pětiletou Aničkou, čtyřletým Jeníkem a třemi slaboučkými novorozenci, kteří se křikem dožadovali mateřského mléka. Neřešitelná situace. Těžko najít tři mámy, které by ke svému dítěti přijaly další… Možná občas zaskočila některá ze sousedek, co právě také kojila, možná i porodní bába s odstříkaným mateřským mlékem od některé z rodiček, ale bylo-li tomu vůbec tak, bylo to stejně málo. Do chalupy se asi nastěhovala Janova máma nebo tchýně a snažila se děti vypiplat pomocí cumlu namočeného do kozího nebo kravského mléka. Ale to dětské žaludky ještě zvládnout nedokázaly. Průjmy, zvracení a Halbrštátova trojčata postupně slábla… Do tří neděl po porodu jedno po druhém zemřela. Hlady.

Jak Bůh ráčí, tak ať kráčí, povzdechl si asi tenkrát s bolestí v srdci Jan. Ovšem Rózku musel mít rád. Zatímco někdy se vdovci kvůli dětem ženili už za dva – tři měsíce znovu, on si druhou ženu vedl k oltáři až za rok a půl.