Hans, Karl, Franc a přihlouplý Gustl byli v Červené Vodě mezi klukovskými partami nejpřednější. Už plánovali, co všechno podniknou o blížících se prázdninách, jenomže ouha. Francovi rodiče poslali syna na celé dva měsíce do Kyšperka, kde se měl naučit česky a do Červené Vody přicestoval „na němčinu“ Jaromír Václav Faltus, syn kyšperského zámečníka Josefa. Chlapec měl skoro třináct let, ale ještě nikdy nebyl bez rodiny. Teď stál před lidmi, kteří se sice tvářili mile, ale kterým nerozuměl ani slovo. Hned u večeře začala „výuka“. Na stůl přišlo jídlo. Ukazovali, pojmenovávali a chtěli po něm, aby opakoval. U snídaně zas. A tak to šlo den po dni. Jaromír už ledacos z němčiny pochytil. Aby pořád neseděl doma, jeho opatrovníci jej seznámili s Francovou klukovskou partou. Hans, Karl ani Gustl o cizího kluka moc nestáli, ale co jim zbývalo, přijali jej mezi sebe. Neuměli jméno Jaromír vyslovit, tak pro ně byl prostě jen Čech – Bémák. Společně pak vyvedli kdejakou klukovinu, a když se vyšetřovalo, co a jak, vždycky nastrčili Jaromíra. Ten zpravidla moc nerozuměl, co po něm chtějí, a tak dostal kolikrát pár pohlavků. Ale na kluky se nezlobil. V Kyšperku jej taky párkrát výprask neminul.

Začaly žně. Kdo měl zdravé ruce a nohy, musel pomáhat. I kluci celý den nosili snopy a stavěli z nich panáky. Jen v polední přestávce měli chvíli na oddech. Ale kdepak odpočívat. Vymýšleli hry, honili se po poli a toho nešťastného 5. srpna 1926 si hráli na četníky a zloděje. Bémák byl samozřejmě ten, koho četnická hlídka hodila. Chytili jej a ač se Jaromír bránil, co měl sil, přivlekli ho k opodál stojícímu vozu a přivázali ke kolu. Pak zvesela odběhli.

Jaromír seděl na zemi, pevně utažené provazy tlačily, čas pozvolna míjel a nikdo nikde. Znejistěl. „Hilfe! Hilfe“, volal co to šlo přes provazem sevřené hrdlo. Jenomže opodál obědvající lidé se překřikovali jeden druhého a nikdo jeho slabý hlas neslyšel.

Pak se to stalo! Koně, obtěžované hejnem much, potáhli vůz, kola se o kus otočila, provaz se více utáhl… Hoch se blížící smrti vzpíral jen chvíli. V hlavě mu vířilo, snažil se nadechnout, ale marně. Konopné sevření kolem krku nepovolilo. Pak už se tělo jen zachvělo v poslední křeči.

Našli jej, až když polední pauza skončila. Kdosi vykřikl: Mein Gott, wer hat es diesen Jungen gemacht? Lidé se shlukli, zmateně koukali, ženské plakaly a nikdo nevěděl, co dál. A když se k vozu dostali i kluci, koukali vyděšeně, vědomi si své viny. Nakonec kdosi přeřízl provazy, vysvobodil malátné tělo a položil je na prohřátou zem.

Jaromírovi pěstouni byli zoufalí. Co jen mají jeho rodičům říct? Jak se ospravedlní, že chlapce neohlídali?

Druhého dne vyjel ke Kyšperku smutný vůz. Na korbě se kodrcala rakev s Jaromírovým tělem, na kozlíku seděl se svěšenými rameny červenovodský soused s hlavou plnou chmurných myšlenek. Když zastavil před kyšperským domem, Faltusovi vyšli ze dveří. Při pohledu na dětskou rakev ztuhli. Marie zoufale zalomila rukama a dala se do křečovitého pláče. Muž, co slezl z vozu, sklopil hlavu. Slov netřeba. Složili rakev do komory a Josef ukázal rukou pozvání do světnice. Teprve tam si vyslechli, co se stalo.  Host se dlouho nezdržoval. Vzal synův ranec a pomohl chlapci na kozlík. Oddechl si, že má nešťastné poslání za sebou, pobídl koně a zamířil k domovu.