Teréza Nováková, spisovatelka, představitelka kritického realismu v české literatuře. Jen tolik slov se zpravidla dočtete o ženě, která podle mého názoru aspiruje na titul “patronka východočeských genealogů”. Lidé z jejích povídek a románů totiž nejsou vymyšlení. Skutečně žili a prožili příběhy, o nichž autorka píše. Tím “přistrčila” mnoho lidí k zájmu o historii vlastního rodu.

Nejinak to bylo se mnou. Před nějakými dvaceti lety jsem o rodopisné práci nevěděla vůbec nic. V rodině pamětníků prámálo, takže na začátku pátrání vedla má cesta, možná nelogicky, k regionální literatuře. Utkvělo mi z dětství v hlavě, že rod Sedliských má něco společného s Josefem Václavem Michlem – Drašarem, a tak byl prvním, dodnes hluboce váženým zdrojem, román Terezy Novákové „Drašar“. Dodnes, i když o svých předcích vím ledacos, mě fascinuje, s jakou historickou přesností a podrobnostmi Tereza Nováko­vá pracovala. Příkladů je mnoho, ale nejhlubší dojem ve mě zanechal odstavec v úvodní části románu, který pro další děj v podstatě nemá význam, ale přesto je historicky správný.

„Jenomej nepovídejte, pantáto,“ usmál se Dvořák. „Češkovy na rychtě sádecký znáte, – byla tam jedna Sedlická hospodyněj, eště před tolerančním patentem, blahý paměti. Polickej pan děkan Nepaur dyž se zdržoval na svým dvoře ve Voldříši, částějc do statků a chalup chodíval a jedenkráte tejle Češkovej, po rodu Sedlickej, knížečku zapovězenou, Jesus Sirah, sám do ohně uvrhnul. Počítám, že celej rod Sedlickej potajmu se znal k pravej víře předků.“

Dokumenty dokládají, že už na počátku 18. stol. byla kniha „Jesus Sirah“ v majetku rodu. Do rozdílu (= vypořádání dědictví) po zemřelém Matěji Sedlistským, mlynáři ze Sedlišť u Jimramova, se 21.05.1708 písař poznamenal:

Modlitby in octavo Jiříkovi a Alžbětě, knížka in octavo Rozmlouvání Vít s Václavem Franc Antonínovi. Jesus Sirah p. Jiří Šrámek jakožto děd Jiříkovi a Alžbětě vnukům daroval.

Zmíněná Alžběta se po pár letech, dne 11.2.1716, skutečně provdala za syna sádeckého rychtáře Matěje Češku… Řekněte sami, kdo by si tohle o téměř tři století později ještě pamatoval? Zjištění těchto faktů je tedy se vší pravděpodobností dílem Terézy Novákové.

Říkám si, když už věnovala tolik práce tomu, aby někteří lidé nezůstali zapomenuti, mělo by to platit i nadále. A tak už léta nosím v hlavě myšlenku spojit osoby, o nichž se spisovatelka zmiňuje  s archivními dokumenty, aby jejich osudy našly cestu k potomkům. Je čas začít…

•

Dva Duškové

“Dva Duškové” – dva nositelé stejného příjmení, s nimiž se Teréza Nováková setkala na začátku svého litomyšlského pobytu. Jeden stařec, druhý ještě docela malé dítě. Oba zemřeli a zanechali stopu ve spisovatelčině duši. Příliš podrobně je však necharakterizuje.

První, starý žebrák, chodíval s ostatními k Novákům každý pátek. “Ježto jsme jako cizí jména jich neznali, označovali jsme je podle vzezření… Dědeček “model”, hned, jak poprvé přišel, byl mi nápadný svou vysokou, úměrnou, poněkud jen sehnutou postavou, krásnou pravidelnou tváří, s dlouhými vousy a rovněž bílými kadeřemi, jako sněhovými vločkami… O něco později dozvěděli jsme se od známých, že se náš model jmenuje Dušek, že býval ševcem, v poctivé práci zestárl a že v celém městě považován je za nejhodnějšího žebráka… Až po letech přestal choditi a děděček “holohlavý” na dotaz náš pověděl, že zemřel. Ani jsme pohřbu jeho neviděli…”

Tolik ve zkratce o stařičkém “modelovi”. Zápis v matrice Litomyšl 1882-1902 sign. 7489 Z, pag. 8 prozrazuje:

Josef Dušek, 82 let, zemřel 14. března 1882 v Litomyšli č. 497, příčina úmrtí: věk

Podle uvedeného věku by se měl narodit kolem roku 1800. Jenomže matriky farnosti z let 1791-1816 zahrnující město Litomyšl, obě předměstí, Záhradí, Zahájí a Lány uvádějí narození dítěte toho jména až 3. března 1811 (sign. 1304N, pag. 209). Josef, syn Františka Duška z Litomyšle, Horního předměstí 318 a jeho manželky Rozálie roz. Hurychové ze Střenice (= Trstěnice) se roku 1833 oženil s Dorotou Štursovou. V zápise sňatku je uvedeno číslo domu 320 a totéž se opakuje 10. listopadu 1875 při úmrtí Josefa, devětatřicetiletého syna po Josefu Duškovi. Hoch narozený 03.03.1811 proto zcela jistě není hledaným “modelem” z povídky. Jako pravděpodobný kandidát se jeví Josef, nemanželský syn Terezie Duškové, dcery Josefa, souseda ze Záhradí 68, narozený tamtéž 3. února 1814.

Takový původ se tenkrát přilepil na člověka jako stigma. Která by se za takového provdala? Snad jen stejně poznamenaná. Nic takového jsem však v matričních záznamech nenašla. Manželku, děti, zkrátka nic. Zdá se, že Josef Dušek strávil osamělý život a v osamění i zemřel. Pokud vás zaráží velký rozdíl mezi věkem uvedeným v zápise úmrtí a skutečným stářím, nedivte se. Stařeček už neměl vrstevníky, kteří by jej z dětství pamatovali. A že sám pořádně neznal počet těžkých let, která na světě prožil? K čemu? Okamžiky štěstí bývají prchavé, zato bědná doba dělá život delší.

Druhého z Dušků poznala Teréza Nováková roku 1882 při otevření litomyšlské mateřské školy – opatrovny. “Mezi robátky byl nejměnší hošík podlouhlé bledé tváře, dojemných bledě modrých očí, suchoučký a slaboučký… Když nastal rozchod, byl očekáván ženou zestárlých, utrápených lící. Že pršelo stále, zvedla jej jako pérko a uschovala pod svůj šedivý vetchý šátek jako malý tlumok. Vykládala, že bydlí až na vzdáleném předměstí Lánech a že by v té slotě hošík nedošel…. Drobný Dušíček vzbuzoval lásku a pomoc všech navštěvovatelů a jistě o vánočním stromečku ve škole mateřské nachystaném by mu Ježíšek byl hojně nedělil – ale hošík se ho nedočkal… Přišla jeseň a každoroční epidemie dětská vyhlédla se Dušíčka za první oběť…”

Josef Dušek, syn Josefa, obyvatele na dolním předměstí Litomyšle č. 477, zemřel 26. září 1883 ve věku 3 let a 9 měsíců na spálu (matrika Litomyšl 1882-1902 sign. 7489 Z, pag. 58)

  V tomto případě nebylo pátrání nijak zvlášť složité. Dušíček – Josef Dušek přišel na svět 4. února 1880 v Litomyšli na dolním předměstí 477, v rodině Josefa Duška původem z Dolního Újezda 245 a Anny roz. Drobné v Přívratu 43 (matrika Litomyšl 1871-1881 sign. 5402 N, pag. 338)

Jeho smrt o tři a půl roku později má souvislost s epidemií spály, která v Litomyšli podle všeho vypukla koncem srpna 1883. Nebyl však první obětí. Neblahé prvenství si připsala ani ne tříletá Milada, dcera hostinského Hynka Vandase z č. 147, která nemoci podlehla již 4. září. Do 12. října pohřbili ze stejného důvodu ještě jedenáct dětí od 8 měsíců do 10 let.

Pomíjivost existence obou Dušků – a nejen jich – vyjádřila spisovatelka v posledním odstavci: “A tak se… přestěhovali na velikou scénu, u jejíchž dveří uhasíná jejich jméno navždy. Ta jména, která lidumil sleduje na klopotné pouti chudáků, maličkých i stařičkých, nepřekročí práh hřbitova; ani na jediném kříži, desce, jehlanci, břečťanem a květinami obtočeném, cypřiši i vrbami zastíněném jich nezahlédne, ač v kolotání světa byli v ohromné většině a ti vyznamenaní, nezapomenutí, jen částí jeho maličkou.”

zdroj příběhu: Kamenité stezky: [výbor povídek z let 1883-1911] – prózy menšího rozsahu, inspirované východními Čechami (Budislav, V Zákoutí, Lojzička Hendrychová, dívka z lidu, Dva Duškové, Drobová polévka, S nůší, Před pohřbem, Halouzky, Špitálnice Kovářová, Na faře, Vlastní životopis). 

(pokračování příště)