Roku 1831 vtrhla do Čech plnou silou epidemie nové nemoci – cholery. Už pár let se šířila mílovými kroky z Číny do Ruska, Polska, Rakouska, Německa, Haliče a dál… přičemž kosila tu desítky, tu stovky a jinde i tisíce lidí. Když pronikla do Slezska, přistoupilo se v Čechách k razantnímu opatření…
„…dne 12. září ráno zataženy byly hranice lidem sprostým, jeden od druhého na 100-200 kroků stojícím, aby k sobě dobře viděli a nikoho nikdy sem nevpustili, leč po silnici, měl-li list vysvědčující o dobrém zdraví. Nový dům celní, roku 1828 vyzděný v rohu pod horou, co se cesta z Náchoda od Klatecké ku Hronovu otáčí, ihned vyprázdněn… doktor a obslužníci hned tam dáni a každý, kdož ze Slezska sem jel neb šel, musel tam 21 dní potrvati, aby se nákaza, vězí-li v něm, projevila. …“ Ale všechno nadarmo. Nejdříve se cholera objevila na Moravě a ve Slezsku, kde onemocnělo na šedesát pět tisíc osob, z nichž třetina zemřela. Do Prahy přinesl choleru 29. listopadu 1831 jakýsi muž, jenž nesl nějaký vzkaz z Libice u Poděbrad. Nešťastník sám snad ani nevěděl, že v okolí Poděbrad se už vyskytly první případy epidemie. Zdánlivě zdravý vyšel z Libice – nemocný došel do Prahy a zde zemřel.
Ve stejné době a stejným způsobem se nemoc dostala i do Kyšperka. Původcem zdejší epidemie byl patrně Vojtěch Andrlík, padesátiletý mistr ševcovský z Vysokého Mýta, návštěvou u ševce Vincence Šťovíčka v Kyšperku č. 30. Sám choleře dne 30 listopadu 1831 podlehl a ještě téhož dne zemřela ze stejného důvodu i sedmdesátiletá Vincencova matka Terezie Šťovíčková.
Nákaza pak přeskočila do čísla 32, kde 7. prosince dovedla k smrti sedmiletou Annu a den nato i její matku, dvaatřicetiletou žebračku Annu Menclovou. Ta se patrně před smrtí stýkala s ostatními žebráky, kteří bydleli v městském špitále č. 42 a proto si cholera začala vybírat své oběti i tam.Jako první zde zemřela 23. prosince třiaosmdesátiletá Terezie Páchová, pak 1. ledna 1832 stejně stará Anna Štěpánková a o rok starší Jan Efenberger. 2. ledna podlehla choleře pětačtyřicetiletá Josefa Reiderová a jako poslední zemřel 5. ledna jednasedmdesátiletý Jan Ullrych.
Dlužno poznamenat, že ve stejné době měl v městském špitále byt i justiciár Štolovský s rodinou, jimž se nemoc vyhnula.
Jenomže Kyšperk, to není jen vnitřní město, ale Podměstí. Tam se cholera objevila také. Patrně ji sem zanesl „zdravého rozumu zbavený“ 36letý žebrák František Vyhnálek, který se stal obětí zákeřné choroby 1. prosince. O týden později zemřel v příbytku Davida Kubelky čp. 81 chalupník a hadrlák z dolní Dobrouče Jan Motl sedmdesát dva let starý. Za další týden, 14. prosince zatlačili blízcí oči 22leté Veronice Venclové, dceři chalupníka Františka z čp. 132. Ve stejné chalupě našla téhož dne smrt i 40letá Barbora Venclová, manželka zedníka Jana a příštího rána si smrtka odvedla i Janova 9letého syna Karla. 17. prosince zaznamenali úmrtí na choleru i v sousedním čísle 131. Nemoci podlehl 34letý chalupník Josef Maleček. Poslední předměstskou zemřelou byla 58letá žebračka Barbora Mlčekoupilová, kterou cholera usmrtila 26. prosince 1831.
Celkem zemřelo 16 lidí, z toho jen dvě děti. Mezi mrtvými bylo osm žebráků, stejně tolik bylo i lidí starších padesáti let. Statistice starých a nuzných se vymykají jen tři Venclové chalupy čp. 132 a chalupník Josef Maleček z čp. 131.
Epidemie cholery netrvala v Kyšperku nijak dlouho. Od 30. listopadu 1831 do 5. ledna 1832 a své oběti si vybírala zejména mezi starými a špatně živenými osobami.
Celkem zemřelo 16 lidí, z toho jen dvě děti. Mezi mrtvými bylo osm žebráků, stejně tolik bylo i lidí starších padesáti let. Statistice starých a nuzných se vymykají jen tři Venclové chalupy čp. 132 a chalupník Josef Maleček z čp. 131.
Epidemie cholery netrvala v Kyšperku nijak dlouho. Od 30. listopadu 1831 do 5. ledna 1832 a své oběti si vybírala zejména mezi starými a špatně živenými osobami.
Německá zdravotnická příručka z roku 1830 průběh nemoci popisuje takto: „V podbřišku se střídají bolesti s pocity horka a nucení na stolici postupně narůstá při omezeném, nebo dokonce žádném močení. Žízeň se stává neuhasitelnou, nemocný téměř neurvale požaduje studenou vodu, aby se alespoň částečně zbavil nesnesitelného pocitu pálení v žaludku. Neklid se stupňuje do takové míry, že nemocní nejsou s to setrvat i jen okamžik ve stejné poloze. Ústa vysychají, jazyk je namodralý nebo bíle potažený, řeč zajíkavá. Brzy nato začínají prochládat končetiny. Nejprve v nich nemocný cítí bolest a záškuby, které přecházejí ve stále zesilující křeče, zejména prstů na rukou i na nohou a v lýtkách… Zarudlé, skelné, vytřeštěné oči zapadají do jamek, obkrouženy tmavým prstencem. Obličej se propadá a při rychle pokračujícím celkovém slábnutí a ochablosti vyjadřuje mimořádný smutek.“O bakteriích neměli tenkrát lékaři ani tušení, takže za příčinu cholery označovali ledacos – nestřídmost, prochladnutí, nečistotu, nespořádaný život… Varovali také před přemrštěným strachem a úzkostí, z nichž by mohla nemoc povstat. Jako léčebný prostředek doporučovali rychlé zahřátí těla až k pocení a zejména čaje – heřmánkový, mátový a z černého bezu.
Lidé ze strachu před nákazou kupovali po trzích kdejaký utrejch a nejeden podvodník si řádně namastil kapsu. Věc došla tak daleko, že v novinách vyšlo varování před často užívaným tzv. vědomokem (vodou ředěný vitriol čili kyselina sírová), jenž mnoha lidem vážně uškodil. Lékaři však vcelku brzy odhalili, že jediným lékem je řádná životospráva a hygiena. Přesto si cholera vyžádala v českých zemích přes padesát tisíc obětí. Jak nečekaně přišla, tak náhle ve dvaatřicátém roce zmizela.
Do Čech se vrátila v plné síle roku 1836. Nevynechala ani Kyšperk. Tentokrát se nejprve objevila na Předměstí. Jako první podlehl choleře 9. listopadu téměř 54letý nádeník Antonín Malý z čp. 140. Ve stejné chalupě si nemoc vybrala další oběť 17. listopadu, kdy naposledy vydechl 3,5letý Jan Šimáček, sirotek po kováři Josefovi. Ve vedlejším čp. 139 zemřel téhož dne Vilém, ani ne dvouletý synek tkalce Josefa Kovařovice. Dalším zemřelým byl rovněž Kovařovic, skoro pětiletý Antonín, sirotek po tkalci Leopoldovi z čp. 116. Po třech dětech si smrtka přišla 23. listopadu pro 45letého mistra krejčovského Jana Pospíšila. Mistr ševcovský Josef Macháček z čp. 111 podlehl nemoci 25. listopadu. Zemřel v nedožitých 30 letech. 2. prosince stloukal truhlář rakvičku pro 1,5letého Štěpána Vencla z čp. 119. Dalším zemřelým dítětem byl 7. prosince 2letý Jan Lehký, syn koláře Jana. Nejstarší obětí a zároveň jedinou žebračkou z Podměstí, která podlehla choleře, byla 68letá vdova Anna Bouchalová. Naposledy vydechla v chalupě Anny Čadové s číslem 156. Dne 12. prosince se smrt opět vrátila ke Kovařovicům do čp. 161. Odvedla si s sebou více jak rok starého Adama, syna tkalce Leopolda. Jako poslední oběť cholerové epidemie na Podměstí zapsal farář do matriky úmrtí 14. prosince téměř dvouletého Josefa Kozáka, syna žebráka Františka z podruží v čp. 122.
Ve vnitřním městě vypukla epidemie 16. listopadu a trvala do 24. prosince.
Jako první zemřely dvě žebračky. 29. listopadu osmdesátiletá Terezie Neumannová roz. Kryštofková, která bydlela u zedníka Ondřeje Pacholíka na Novém Městě 214. Od ní se zřejmě nakazila téměř čtyřicetiletá Terezie Hubálková, jež rovněž chodila žebrotou a bydlela u bednáře Václava Nováka v čp. 172. Zemřela 24. listopadu.
Od čísla 214 přeskočila nákaza do čp. 215, kam si smrt přišla 26. listopadu pro jeden a půlletou Barborku, dceru krejčího Vincence Ptáčka. Čtvrtou obětí se stal 28. listopadu 48letý řezník Jan Libich z čp. 44, jemuž zavlekl infekci do krámu asi některý ze zákazníků. Choroba se objevila i v sousedním čísle 45. Ve stejný den jí tam podlehl skoro šedesátiletý kloboučník Fabián Kleiner.
Sotva roční Rozálie, dcera provazníka Ignáce Mazače z čp. 45, po přestálém utrpení naposledy vydechla 30. listopadu. Stejného dne ukládali do rakve i Fabiánovu ženu Kateřinu Kleinerovou z čp. 45.
Jako osmý podlehl choleře 7. prosince Vincenc Lux, 50letý žebrák, jenž žil u Josefa Kryštoufka, bednáře v čp. 211.
Epidemie neustávala. 9. prosince si smrt vzala 1,5tého Vincence, syna ševce Vincence Šťovíčka z čp. 30, který už při první epidemii v jedenatřicátém přišel o matku.
Mladý nebo starý… všechno jedno. O den později přivezl truhlář rakev i do doktorova domu čp. 8. Uložili do ní 87,5letou vdovu Annu Kumpoštovou (snad lékařova tchýně?). V čp. 34, deváté chalupě, kde se před cholerou neubránili, zemřela 13. prosince Maria Anna Novotná, 34letá podruhyně (patrně švagrová) Dominika Střebského.
Čtvrtou dětskou obětí byl Josífek, rok a tři měsíce starý synek kyšperského lékaře Františka Večeře z čp. 8, který zákeřné nemoci podlehl 14. prosince. To byla asi jedna z chvil, kdy chlapcův otec litoval svého povolání.
O dva dny později se smrtka znovu vrátila do čp. 34, odkud si 16. prosince odvedla Annu, 63 let starou matku dříve zemřelé Mariany Novotné. Pak byl pár dní klid. Jenomže v čp. 34 se zubaté s kosou zalíbilo. 24. prosince sekla naposledy. Její obětí se stala 36letá Pavlína Střebská rozená Novotná, dcera a sestra dřívějších obětí zákeřné choroby. 32letý vdovec Dominik v prázdné chalupě dlouho sám nezůstal. 9. května 1837 se podruhé oženil s Kateřinou Martinkovou, dcerou Františka, chalupníka z Lukavice 52 a Kateřiny roz. Stejskalové.
Na rozdíl od předcházejícího útoku cholerového viru v roce 1831 se úmrtí roku 1836 posunulo do nižších věkových kategorií. Na kyšperském Podměstí padlo za oběť epidemii mezi 9. listopadem a 14. prosincem celkem 11 osob. Jen dva lidé překročili hranici 50 let, dva náleželi ke střední generaci. Zdaleka nejvíce, sedm zemřelých náleželo do kategorie do 5 let.
Ve vnitřním městě zemřelo celkem 14 lidí – 4 děti, 5 ve středním věku a 5 nad 50 let.
Celkem si cholerová epidemie vybrala roku 1836 v Kyšperku za oběť dvacet pět osob. O devět víc, než v roce 1831. Také skladba zemřelých je zcela odlišná. 11 dětí, 7 osob ve středním věku a 7 nad 50 let. Z toho jen 3 žebráci. Na místo kategorie nuzných a starých v roce 1831 zaútočila cholera roku 1836 na běžnou populaci a zejména na děti.
Šíření cholery v Kyšperku – vnitřním městě roku 1836
•
Do dnešní doby se světem převalilo celkem sedm nepochybných pandemií cholery, přičemž během páté (1883 až 1896) Robert Koch odhalil jejího původce, Max Pettenkofer na sobě provedl svůj slavný pokus s vypitím kultury choleroplodných zárodků a Waldemar Haffkine proti ní vyvinul první vakcínu.
