Byl poslední den měsíce července roku 1821. Slída v prachu cesty se třpytila v odpoledním slunci a silnicí od Kyšperka k Žampachu těžce stoupal výměnkář Josef Kočí. Nohy ho bolely, ale náladu měl dobrou, protože zařizování ve městě dopadlo k jeho spokojenosti. Na poli podél silnice kopal brambory lukavický soused Novotný řečený Vít. Kočí se s ním s chutí zastavil, jednak aby nohám odpočinul a také že si rád popovídal. Sluníčko příjemně hřálo, sousedé probrali kdejakou příhodu a sem tam někoho pomluvili… Když tu najednou žene se chlap, hrozí a cosi křičí. Koukají na něj s hubami dokořán. Už je tady a než by kdo řekl popel, drží Kočího pod krkem. Výměnkář se nedal a začala pranice. Tu rána, tam druhá… snad by toho konec nebyl, kdyby se nepřiblížila skupinka lidí, kteří se také vraceli z Kyšperka domů. Jak je útočník Josef Holeček uviděl, vytrhl se z rvačky a utekl. Ještě kamenem hodil.

Josef Kočí se usadil na břehu. Krk ho bolel, na oko neviděl, kapsu měl natrženou… Lidé ho obklopili, babky litovaly, všichni se jeden přes druhého vyptávali a řeči nebraly konce. Mnozí Holečka znali a přisazovali si, jaký je to násilník a rváč. Ten zatím o pár desítek metrů dál, jako by se nic nestalo, zas v klidu oral. Nakonec se potlučený výměnkář sebral a obklopen ostatními se belhal k Písečné. Když je dojel vůz, svezl se Josef domů pohodlněji.

Ráno, rozbolavělý, v obličeji fialový, se do Kyšperka vydal znovu. Ve vrchnostenské kanceláři vše dopodrobna vylíčil a výsledkem byla následující žaloba:

Jest udání Josefa Kočího, vejminkáře ze vsi Písečný Nro Cons. 48, kterak včerejšího dne dopoledne od lukavického domkaře Josefa Holečka na veřejný cestě od Kyšperka k Písečný vedoucí ubitý jest byl a přednáší takové následující: 

Včerejšího dne šel jsem já v mý příčině z Kyšperka domů; jak jsem přišel kus cesty proti Lukavici, kopal tam zemáky tak nazvaný Vít (Novotnej) a žádal mě, zdaliž houbu u sebe mám, bych jemu kus dal, já jemu jsem kus houby dal a rozprávěli jsme spolu; v tom přiběhl Josef Holeček, popadl mě za šátek na krku, říkajíc: Počkej, šelmo zatracená, zlodějská, já tobě zaplatím! Škrtil mě a mlátil mě pěstí do obličeje, do prsou a jak mě chtěl do přirození kopnout, já jsem se tomu ale vyhnul a on mě kopal do nohou, pak mě chtěl podrazit nohy, já ale jsem se jemu nedal a v tom jsem se jemu vytrhl a když on viděl, že lidé jdou, tak on mě pustil a šel pryč. V tom ale dvakrát po mě kamenem praštil, který kámen já tady jakož Corpus delicti zdeť odevzdávám. Poněvadž ale já jakož jeden 62 let starý muž s tím beze všechný příčiny učiněného ubití a na veřejné cestě učiněné hanby od takového mladíka spokojený být nemůžu, tak slavný ouřad v zastání tím níže žádám, poněvadž Josef Holeček, jakož jeden zburník a práč vůbec známý jest, že ale moje udání se v pravdě vynachází, dosvědčí mě Vít (Novotný) a já taky volný jsem takové v čas potřeby s tělesnou přísahou dotvrdit. (podpisy)

Ještě toho dne spěchal městský poselák do Lukavice. Zaklepal na okno chalupy s číslem 11 a když se ze dveří vykulila žena ve vysokém stupni těhotenství, spustil: „Františko, kdepak máte muže? Má hned jít se mnou na kancelář!“ Žena vyjekla, že prý ten její spí a starala se, cože zase provedl. „To já nevím, já ho mám jen přivést,“ tišil její obavy poselák. Za chvíli se vystrčil hlavu i rozespalý Josef. „No tak jdeme, strejčku,“ zahlaholil a rázovali ke Kyšperku.

Na kanceláři už Holečkovi tak veselo nebylo. K ničemu se nehlásil. „To nic jiného není, nežli msta, a to skrze to, protože jsem tomu Kočímu na mý u Záhoří blíž Písečný pachtovaný louce … zlodějů nadával, a že jsem jemu pravil, že uplatil žampaskýho pana správce, poněvadž on mě dřív řekl, že já naše pány jsem uplatil, aby mě ta louka ostala. Na veřejný cestě jsem Kočího ani neviděl.“ Výslech šel dál a že už bylo pozdě, strčili Holečka do zítřejšího dne do arestu. Ráno vyslechli Kočího i Novotného a znovu udeřili na Holečka. A ten otočil: „Jest pravda, že moje prvnější udání lživé bylo a že jsem toho učinil velice lituju, však ale já dnešního dne všechno pravdivě udati chci, … slyšel jsem mezi lidmi, že Kočí praví – až mě někde napadne, kterak mě dá a jak mě rozemele, když někdy jsem jej dne 31. m.m. od Kyšperka po žampaský cestě domů jít viděl a on se u Jana Novotnýho stavěl, spatřil jsem, poněvadž nedaleko v mým poli s koňma jsem oral – jako by Kočí na mě brejlil a nebo oušklebky dělal. Asi hodinu jsem se na to díval, pak se mě to rozmyslelo, šel jsem od koní a zrovna k tomu Kočímu. K tej půtce jsem tím způsobem příčinu dal, že jak jsem k němu přišel, já po jeho holi sáhl v oumyslu takovou jemu vzít, by mě s ní dáti nemohl, on ale takovou za sebe dal a mě od sebe odstrčil; a tudy já jsem jeho za krk popadl a tak jsme se popadli, tloukli a tahali, však já jej zmocti nemohl a jistě jsem víc, nežli on dostal. Když vidím, že celý unavený jsem byl, nechal jsem jej a jdu pryč. Tu on kamen vyzdvihne a jako by po mě byl hodil… Ten kámen jsem vyzdvihl a hodil jsem takový na Kočího, také jsem ho do strany uhodil. Jiného mezi námi nic nebylo.“ Soud se dlouho radit nemusel.

Za deset dní porodila Františka Holečková syna. Otec u toho nebyl. Seděl v městské šatlavě.

Ukázka protokolu (Velkostatek Kyšperk, SOA Zámrsk, karton č. 10)