Jsou příběhy, o nichž nevíte, jak je popadnout, abyste se dobrali pravdy. Tento z 6. srpna 1844 je jedním z nich. Má dva aktéry – kyšperského kominického tovaryše, pětadvacetiletého Františka Hájka a jen o čtyři roky staršího nekořského sedláka Josefa Bednáře. V archivním kartonu č. 35 ve fondu Velkostatku Kyšperk v SOA Zámrsk jsou založeny výpovědi obou, ale jsou tak rozdílné, že lze jen těžko uhádnout, cože se vlastně stalo.

Ti dva se setkali v nekořské hospodě u Petříků. Nejdřív přišel František. Nechal se nalít kmínku a znuděně se rozhlížel kolem. Po čase se s táhlým vrzáním otevřely dveře a vešel Bednář. Sotva dovřel, povídá zhlasita: „Šenkýřko, pošlete si ke mě zejtra děvečku pro kolomaz, to se nedá poslouchat!“ Tovaryše jak když popíchne, konečně se trochu pobaví. Chytil sedláka za rukáv, k sobě ho otáčí: „Poslechni, Josefe, ty seš nějak cimprlich!“ Bednář se vytrhl, nic neodpověděl, sedl si o kus dál za stůl a poručil si pivo.

V hospodě bylo ticho. Sem tam přelétla jarní moucha, občas cinkla sklenice. „Snad abyste nám, Josefe, přečetl kousek historie, ať tu není tak smutno,“ podává šenkýřka Bednářovi knihu. Sedlák čte, šenkýřka s děvečkami napjatě poslouchají, jen kominickej se na své židli vrtí a vrtí. Dlouho nevydržel. Vyskočil odhodil sedlákovo čtení, že na to není zvědavý. Než se stihl rozhořet spor, vrzání dveří upozornilo na nového hosta.

Do šenku vešel sopotnický soused Faltus s houslemi. Ani si nesedl, hned nasadil housle pod bradu a začal hrát. Napjatá atmosféra roztála jak ledová tříšť. Po nějaké době Bednář povytáhl židli a povídá: „Pojďte se posadit, já to vezmu za vás.“ Housle putují z ruky do ruky a za malou chvíli už zase zvesela hrají. Hájek zamračeně koukal, že si ho nikdo nevšímá. Poručil si další kmínku, jenomže děvečka to popletla a donesla mu obyčejnou kořalku. Kominík se nad pitím ošklíbl. Chtěl udělat zle, ale pak přistrčil skleničku Faltusovi. Ten se rád zadarmo napil a jakmile měl nástroj zase ve svých rukou, přitočil se k Hájkovi, jako že hraje pro něj. Tovaryš pyšně naslouchal, ale neodpustil si k Bednářovi poštípnutí. Za rukáv ho na volný plac tahá: „Vidíš, to je jinaší kos na housle nežli ty. Pojď alespoň do kola, ať ukážeš, jaký jsi tanečník!“ V sedlákovi se počala vařit krev. Přece tu nebude za kašpara! Zrudl a ohnal se po Hájkovi, jak po protivné mouše. Hubený kominík ránu neustál a přes lavici se poroučel k zemi. Zvedal se ztěžka, ale pokoj nedá: „Tos‘ mi taky nemusel dělat, copak nerozumíš špásu… a vždyť ty jsi, ty jsi poscaný!“ Hospoda ztuhla, housle už dávno mlčely. Všechny oči se obrátily k Bednářovi, jenž zůstal stát jako socha. Jak mu začalo docházet, co kominík řekl, natáhl se po půllitru… Ruka vylítla, pivo se rozstříklo a Hájek se za hlavu chytá. Zranění nebylo krvavé, ale poté, co se chvíli motal po světnici, upadl kominík na chvíli do mdlob. Zatímco jej ošetřovali, schlíplý Bednář se vytratil domů.

Znovu se ti dva setkali až před vrchním úřadem v Kyšperku. František Hájek podával žalobu, stěžoval si, že kvůli následkům té rány se mu motá hlava a nemůže už několik týdnů pracovat. Požadoval přes 100 stříbrňáků odškodného. Těžko říct, zda je dostal. Soudní vypořádání přiloženo není. A co vy? Přiznali byste mu je?

•

O kom je v příběhu řeč?

ukázka protokolu