Svobodova kovárna
Jiřík z rodu Svobodů zapálil poprvé výheň ve zderazské kovárně roku 1705. Už byl pár let ženatý s Annou Chalupníkovou z Podhradí. Narodili se jim dva synové, ale přežil jen Jan. Práce bylo ve vsi málo a tak se kovář rozhlížel po okolí, kde by vydělal více. Netrvalo dlouho a Svobodovi se stěhovali. Novým domovem jim byla Zderaz – bohatá ves se žulou, opukou, pískem, hlubokými lesy a úrodnými poli. Sotva se Jan rozkoukal, měl práce dost a dost.
V chalupě vedle kovárny porodila Anna třetího synka, jemuž ale vzápětí chystali rakvičku. Pak přibyla do rodiny dvě děvčata – Rozárka a Dorotka. Nejmladší měla sotva rok, když pětatřicetiletý kovář Jiří Svoboda poručil duši Pánu Bohu. Kovárna osiřela. Třicetiletá Anna zůstala sama se třemi dětmi – Janovi bylo osm, Rozince čtyři a Dorotce rok a půl.
Nový kovář
Ačkoliv vdova jen těžko sháněla obživu, podruhé pod čepec nespěchala. Trvalo rok a půl, než kývla na nabídku osmadvacetiletého kováře, který se nezdráhal ke zderazské dílně přibrat i ji a její rodinu.
Dne 24. července 1712 si slíbila manželskou věrnost s Janem Procházkou, synem Tomáše ze Svratoucha.
•
Ve druhém manželství přivedla Anna na svět další děti. Kovář Procházka musel mít dobré známosti na novohradském zámku . Jak se jinak vysvětlit, že za kmotry jeho dětem chodil zámecký purkrabí Matěj Jelínek a jeho manželka? Stáli u křtu Mařenky, Františka, jenž se dožil jen tří týdnů a neodmítli kmotrovství ani dalšímu synovi Václavu Matějovi. Konečný počet dětí dovršil Josef Prokop.
Poslední cesta
Přišel podzim 1719. Bylo týden pro prosečském výročním trhu a zderazský kovář Jan si šel do městečka vyzvednout peníze za odvedené dílo. Jak to bývalo, sedli s kupcem do šenku, aby dobrý obchod zapili nějakou tou štamprličkou. Padla první, druhá, třetí a pak už to nikdo nepočítal. V šenku seděli dlouho do noci, až šenkýř hudroval, že chce taky spát. Na ulici vyšli zeširoka, vzájemně o sebe zapření. Ale prosečský soused byl za chvíli doma, zatímco kováře čekala cesta přes les.
Nohy jen ztěžka hledaly cestu, louč se komíhala ze strany na stranu, divoké stíny se tetelily na rozhraní tmy. Jan si brumlal pod vousy a v hlavě měl jediné – vyhřátou postel s těžkou peřinou… Leč jeden ze stínů ožil. Zprudka přiskočil, zezadu chytil kováře pod bradou, na krk nasadil nůž. Trhl. Krev vytryskla a Jan se sesul do červeného sněhu… Našli jej ráno. Bez krve, bez života, bez peněz. Vrah zůstal nepotrestán.
•
Epilog
Během devíti let se Anna stala podruhé vdovou. Na krku jí zůstalo šest dětí. Potřetí se už nevdala. Vždyť kdo by ji s takovým nadělením chtěl? A nového kováře už ani nebylo třeba. Nejstarší syn Jan měl sedmnáct let, ledacos už z kovařiny pochytil, takže se po otčímově smrti pustil sám do díla. Zderazská kovárna se znovu vrátila k rodu Svobodů.