Koncem 19. století se v chudých krajích Čech zvedla mohutná vlna vystěhovalectví do Ameriky (1). Obvykle pátráme po tom, co vystěhovalci prožívali v nové vlasti, jenomže i doma po nich zůstaly příběhy… Na jeden vzpomíná Jan Šilar v knize “Čermenské obrázky” (1995):

 V roce 1888 se rozhodla tajně odejít s velkou výpravou i Františka, manželka Františka Pecháčka z Dolní Čermné 40. Odjížděla se třemi dětmi, devítiletým Františkem, o dva roky   mladší Filomenou a nejstarší dcerou Františkou, provdanou za Julia Hrdinu v Čermné 217. Právě u nich si připravila všechna zavazadla, aby její muž nic nepoznal. Když přišel čas, řekla dceři Mařence : „Buď hodná, my jdeme do Jablonného, já ti přivezu rohlík.“

František se vrátil z pole a teprve pak zjistil, že manželka s dětmi zmizela. Zůstal s dcerkou sám. Bez ženské ruky, bez hospodyně, která všude chyběla. Pak seznámil s Filomenou Bednářovou z Dolní Čermné 79. Byla o sedmnáct let mladší, pracovitá a hodná. Vzít se nemohli. Ženatý Pecháček poslal žádost o rozvázání manželství až do Říma, ale snad byla odmítnuta nebo odpověď nepřišla.

Roku 1893 se Františkovi a Filomeně narodil syn Josef, po matce příjmením Bednář. Když mu bylo šestnáct let, přišli do Čermné misionáři, kteří Filomenu přesvědčili, že by neměla žít v neposvěceném svazku. Odešla, syna mu nechala a roku 1909 se provdala za Petra Fišara, vdovce s osmi dětmi. František Pecháček její odchod těžce nesl. Protože dcera Mařenka se už roku 1900 provdala za Františka Holečka, obuvníka z  Čermné 239, žili se Josefem všelijak. V první světové válce musel mladík narukovat. Měl známost s Františkou  Filipovou a aby nebyl otec v chalupě sám, o dovolené se s ní oženil.

František Pecháček žil svůj trpký život těžce, lidově se říkalo planě, a proto mu lidé říkali „Pláňava“.

Jaký důvod asi měla Františka Pecháčková z tajnému odjezdu do Ameriky? Kdo ví, zda její potomci za mořem znají její tajemství… Žila tam pak prý ve státě Texas sama a celý život těžce pracovala. Zemřela prý až roku 1940. Je-li tomu opravdu tak, bylo jí úctyhodných devadesát jedna let.

František Pecháček – Pláňava nechal postavit jako pokání (za co vlastně?) v letech 1906-1908 kapličku Božského Srdce Páně (http://goo.gl/9adHP), kříž pod Petrovicemi a ještě věnoval 1.000 Kč na zvony. Dožil se osmdesáti let a do posvěcené země na místním hřbitově jej uložili 4.6.1924…. Příběh se zavírá a je načase podívat se do matrik. Co prozrazují staré zápisy o jeho aktérech?

*

František Pecháček – Pláňava, se narodil 24. března 1844 v Petrovicích 4 v rodině chalupníka Ignáce Pecháčka a jeho manželky Kateřiny rozené Škeříkové

Františka, dcera Josefa Motla a Františky roz. Markové přišla na svět o pět a půl roku později dne 17.10.1849 v Čermné 498.

“Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj,” řekl kněz 25. srpna 1868 a požehnal jim do manželství. František už byl samostatným chalupníkem v Čermné 40 a Františka se tam stala hospodyní.

Měsíc se sešel v měsícem, od svatby uběhl rok a pár dní před tím, 17. srpna 1869 se jim narodila dcera Františka, později provdaná za Julia Hrdinu.

A pak se něco zaseklo… Zatímco normálně rodila žena tenkrát v průměru každé dva roky, u Pecháčků čekali na další dítě osm let. Druhá dcera zaplakala v chalupě 6. srpna 1877. Ta, bez níž matka za jedenáct let odjela tajně do Ameriky. Podle nové módy jí dali po městsku dvě jména – Marie Filumena.

K desetiletému výročí svatby si manželé “nadělili” dlouho očekávaného dědice. Dne 29. listopadu 1879 si František konečně pochoval syna. Dali mu jméno po tátovi – František a připojili ještě Ondřej.

Čtvrté a poslední dítě manželů Pecháčkových, dcera Filumena Kateřina se po světě poprvé rozhlédla 5. listopadu 1881. Františce bylo teprve třicet dva let (Průměrný věk, kdy tehdy žena rodila poslední dítě byl tenkrát 40-42 let). Podle toho lze usuzovat, že ani po tolika letech společného života si manželé nebyli nijak blízcí.

Z Čermné se v letech 1851 a 1853 vystěhovalo několik desítek rodin (2). Když se začala chystat třetí “americká” výprava a za snem o lepším životě se chtěla vydat nejstarší dcera s manželem, rozhodla se patrně i matka Františka. Kdo ví, jak se jí to podařilo před mužem utajit, jak našetřila peníze…. K vystěhování potřebovali lidé tzv. Reisepass für das Ausland (Cestovní pas do ciziny) s dodnes obvyklými náležitostmi. Vystěhovalci museli prokázat, že v Čechách nezanechávají žádné dluhy a mají dost prostředků na cestu do Ameriky. Potvrzení jim dávaly obecní úřady. A nikdo nic neprozradil. Proč asi? Vkrádá se podezření, že František Pecháček nebyl nejlepším manželem. Ale to už dnes nikdo popravdě říct nedokáže.

Ať se stalo, co se stalo, žena s dětmi byla nejednou pryč. Chalupník s dcerkou možná nějaký čas doufali. Jenomže po čase přišly do vsi první zprávy. Už se navrátí, pochopili osamělci v Pecháčkově chalupě.

Za nějaký čas (nejpozději v polovině roku 1890) si František přivedl novou družku, Filomenu Bednářovou (* 12.01.1861)

Ze svazku, jenž se nemohl stát manželstvím, se zrodily tři synové s příjmením po matce – Vojtěch (*/+ 22.04.1891), Josef (*07.03.1893) a Jan Bednář (* 25.06.1894, + 12.11.1894). Ani jeden z nich nemá v matričním zápise uvedeno jméno otce. Podle bydliště je víc než pravděpodobné, že jím byl František Pecháček. Ze tří dětí přežil jen Josef.

František, Filomena, Marie a Josef. Mohli žít jako rodina, ale slova “Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj” zůstaly trčet mezi oběma dospělými jako nepřekonatelná zeď. Misionáři, Filomenin odchod, Mariina svatba, Josefova vojna a svatba, smutný konec života osamělého starce… to vše už znáte z úvodního příběhu, k němuž bylo mé pátrání jen malým dovětkem.

*

(1) Od sedmdesátých let 19. století zlevnila lodní doprava a o něco se zdokonalila a do Spojených států začali odcházet i příslušníci nejchudších vrstev – venkovská čeleď a městský proletariát.  Další část vystěhovalců tvořily dívky, které si cestu zaplatily z věna a sloužily pak v bohatých amerických rodinách. Češi také měli svou specialitu  – tzv. „mail-order bride“, neboli nevěstu na objednávku. Čeští usedlíci v Americe si neradi brali za nevěsty ženy jiných národností, a tak do Čech posílali inzeráty, že své budoucí nevěstě, kterou do té doby většinou vůbec neznali, zaplatí cestu přes oceán. Z politických důvodů do Ameriky odjížděli čeští socialisté, kteří byli v Rakousku od sedmdesátých let 19. století vystaveni politickému pronásledování.

(2) více o vystěhovalectví z Čermné – http://goo.gl/8KqJO

*