nahlédnutí do vesnického života na Náchodsku v 1. polovině 18. století
Bražecká epizoda
Lidé se tak lehce nevzdávají – jeden umře, dva se narodí. I manželství se uzavírají jak v dobách dobrých tak zlých. Nevěstu si tenkrát v tom hladovém čase vyhlédl i téměř třiadvacetiletý Jan Cvrček (* 2.6.1686, Litoboř), zřejmě jediný pozůstalý syn po litobořském Jiříku Cvrčkovi. Možná mu stolínská kmotra Malinová přišeptla: „Máme v rodě jednu… dostane chalupu!“ Slovo dalo slovo a že rodiče nebyli proti, chudému mladíkovi se zaslíbila Salomena Malinová z Bražce. O masopustě roku 1709 se chystala skromná svatba. Zima byla tenkrát obzvlášť krutá. Vítr zostra fičel, kraj zavalila těžká bílá peřina, mráz zalézal za nehty a cpal se pod kabáty i do světnic, ale Jan, jako by nic z toho nevnímal. Hlavu měl v oblacích… přižení se na chalupu. Že se toho táta nedožil!
Velký den nastal v neděli 3. února 1709[1]. Bylo svatého Matěje – den školácké koledy. Ač mrzlo až praštělo a hladu bylo všude plno, i toho roku se náchodský kantor se svými žáky vydal po mši svaté po dědinách dům od domu. V chatrných hábcích se choulili přede dveřmi, namrzlými hlásky přeříkávali: „Jestli nám nic nedáte pro lakomost vaši, Pán Bůh vám nic nepožehná, Pán Bůh vám nic nepožehná, do stodoly vaší…jestli nám slaniny nedáte, však na svejch hrncích poznáte, jak budou lítat z police, jak mlynářovy slepice….“ jenomže tentokrát zněla koleda jako výsměch. Kdekomu se zželelo prokřehlých písklat, ale co dát cizím, když vlastní děti pláčou hlady? V tučnějších letech rektorka z koledy v poledne navařila a jedlo se ve škole. A odpoledne… lidi, to bylo! Lavice ven, rektor vzal housle, hrál až do večera a děti tancovaly na „školáckém bále“, jak říkaly. Ale letos? Smutné pohledy a kručící žaludky – komu by se ještě chtělo hopsat při muzice.
Také svatebčané, co jeli sanicí z Bražce do Náchoda, nebyli zvlášť veselí. Všichni zachumlaní, jeden se tisknul k druhému, aby ani trocha tepla neutekla… ani v ledovém kostele neměl farář moc chuti do dlouhého kázání a mentorování o svátosti manželské. Pár slov, požehnání a po chvíli byli Jan Cvrček a Salomena Malinová prohlášeni za manžele.
Pouhých devět měsíců a osmnáct dní uplynulo od uzavření manželství a už Salomena tiskla v náručí jejich první dítě. Ku pomoci při porodu jí jistě byla nejen porodní bába, ale i tchýně, ovdovělá Anna Cvrčková. Ta opustila, patrně i s dcerou Mariannou, Litoboř a žily s Janovou novou rodinou v Bražci.
Šestinedělí trávila každá rodička převážně v posteli za koutnicí. Proti uhranutí a zlé moci se třikrát denně modlívala růženec, pod hlavou mívala evangelium na ochranu proti strašidlům, večer vykrápěla kout, aby k ní neměli přístup zlí duchové a aby jí divoženky v noci nevyměnily dítě. Izolace šestinedělek vycházela ze všeobecné víry, že žena je v tomto období „nečistá“ a její pobyt mimo kout může přivodit různé katastrofy – úhyn dobytka a neúrodu, bouři, krupobití, povodeň či požár[3]. Proto se mohla jen v nejnutnějších případech pohybovat uvnitř domu – dvůr, sklep a půda jí ale byly zapovězeny. Nikdy však nesměla vyjít prostovlasá, jinak by se strhlo povětří nebo by ji mohlo cosi přilehnout a zadusit. V koutě musela bezpodmínečně zůstat celou noc až do šesté hodiny zrána, přes poledne a před západem slunce, aby nepřivolala polednici či klekánici. V ústním podání kolovalo mnoho příběhů o tom, jaké následky mělo přestoupení zákazů.
Zlá doba přešla, a když se pole potřetí zazelenala očekávanou úrodou, věděla Salomena, že se žněmi přibude do chalupy další človíček. A pak, na svátek sv. Máří Magdaleny porodila druhé děvčátko.
Týdny „v koutě“ byly tenkrát pro Salomenu utrpením. Ač byla otevřená všechna okýnka i dveře, ve světnici bylo k zalknutí. Sedávala proto někdy s Marjánkou v náručí v síňce, kde přece jen malounko profukovalo, kdejaký škapulíř proti zlé moci s sebou… Jak ale uviděla cizího člověka, psa nebo kočku, honem popadla dítě a zmizela za koutnicí. Co kdyby temné síly prostřednictvím zvířat usilovaly o její a dětský život?
Marjánka ještě nedorostla ke třetímu roku a celé Čechy ochromila vlna strachu před novou, zvlášť silnou epidemií moru. Černá smrt naplno zasáhla především Prahu a okolí. Od 1. června do 30. října 1713 tu zemřelo přes 34.000 lidí. Než odtud epidemie ustoupila zůstalo ve městě zhruba 37.500 živých. Zubatá pokosila za pět měsíců plných 47,6% Pražanů.
V zimě toho roku museli všichni – muži i ženy, starci i děti – chtě nechtě na robotu. Z rozkazu panna správce je rychtáři a drábové vyháněli z chalup do strání sekat jalovec, jenž podle tehdejší víry chránil před černou smrtí. Co si to zase správce vymyslel, hudrovali muži jeden přes druhého. Páni se bojí morové nákazy a tak, sedláku, sekej jalovec, který má jehličí pichlavé a ruce jsou od něj v mžiku samá krev! Správce se poddaným nezpovídal. Něco nechá pro svoje potřeby na zámku a zbytek prodá kramářům. Jalovec měl v těch časech větší cenu než obilí nebo dobytek. Byl by hlupák, kdyby nesebral peníze ležící na cestě. Jalovec roste divoce na stráních, práci obstarají poddaní a ještě ho na svých povozech dopraví do Prahy. Dvě, tři fůry, každá po patnácti zlatých!
Jenomže správcův jalovec mor nezastavil. Černá smrt vyrazila z Prahy do ostatních krajů. Kde se před ní chtěli ochránit, tam museli omezit styk s okolím. Jan se ženou měli plno starostí. Jak nakoupit a kde prodat, když se nekonají trhy? „Ale nešť,“ mávl Jan Cvrček rukou. „Ať si třeba hladovíme, hlavně, že život uchováme.“
Do žádného města, do žádné vsi nesměli vstoupit přespolní žebráci, potulní tovaryši, obchodníci, kejklíři, zkrátka nikdo, kdo nemohl prokázat, že v kraji, odkud přichází, se mor nevyskytuje. Minul advent, přešly vánoce a následující masopust se tenkrát příliš nelišil od předvánočního půstu. Nehrály muziky, prkna v šenku nepraštěla od bujného tance, stoly se neprohýbaly pod mísami tučného jídla a koláčů, pivo neteklo proudem ani ve staveních nevoněla kořalka. Ničeho nebyl té zimy nadbytek, jen strachu a starostí!
A zalíbilo se tenkrát černé smrti v Čechách! Vesele tu hospodařila ještě po celý deštivý rok 1714. Blížila se nová zima a mor jí pozvolna odevzdával vládu. Chybělo pár dní do adventu. Šerou světnici v chalupě u Cvrčků ozařovalo jen skromné mihotavé světlo, v měděnci bublala voda, škvírami pronikal ven dým spálených „kouzelných“ bylin k zažehnání zlých sil a Salomena se chystala ke třetímu porodu. Venku temněla noc, svět byl plný nezřetelných věcí a v tehdy jej poprvé spatřila novorozená holčička. To zklamání! Netrpělivý otec se tolik se těšil na syna…
Chodilo se pro pomoc nejen do kostela, ale i na různá „svatá“ místa. Jedno takové leželo mezi dvěma výběžky Jestřebích hor – Kyselou horou a Klůčkem. Svatoňovickou sedmipramennou studánku znali lidé od nepaměti. Už za třicetileté války se v jejím okolí ukrývali. Za časů Jana a Salomeny Cvrčkových patřil pozemek kolem pramene Václavu Šrejberovi. Nad studánkou se tyčila třešeň od kruté zimy 1709 zmrzlá. A právě na ni zavěsil v neděli 27. října 1715 sedlák Šrejber dřevěnou skříňku se soškou Panny Marie[10]. Už pět dní nato prý došlo k prvnímu zázračnému uzdravení. Ve Slavětíně žil na ruce i nohy chromý David Dröschel, jenž také trpěl epilepsií. Hlas ve snu jen vybídl, aby šel ke svatoňovické studánce, se omýval její vodou a pil ji. Když bude s důvěrou prosit o přímluvu Panny Marie, dá mu Pán Bůh zdraví. Když se vidění ještě dvakrát opakovalo, nechal se na slavnost Všech svatých, 1. listopadu 1715 dovézt na trakaři do Svatoňovic. Vše učinil podle snu – vodou se omýval, pil ji a vroucně se modlil k Panně Marii. A jak jinak – zázračně se uzdravil.
Roku 1716, na sv. Jana Křtitele (24. června) prý zmrzlá třešeň po sedmi letech znovu rozkvetla na sedmi větvích a koncem září, na svatého Václava, se na ní červenaly třešně. To byla druhá velká událost, co pohnula svatoňovickou historií. Věhlas studánky přivedl majitelku náchodského panství, kněžnu Annu Viktorii Piccolomini de Arragona, na nápad vystavět zde barokní kapli. Na pozemku se studánkou později vyrostl kostel, lázně a panská hospoda[11].
Možná, že do Svatoňovic zašla v následujících letech i Salomena Cvrčková, aby si u Panny Marie vyprosila další dítě. Marné byly modlitby k Matce Boží, marné návštěvy babky kořenářky. Teprve, když se mladší Dorce přehoupl šestý rok, začaly si sousedky šuškat, že u Cvrčků budou konečně zas chovat.
Zima v dvacátém roce zavalila celý kraj ohromným množstvím sněhu, pod duchnou pole netrpěla, nastalo příznivé jaro a přišel Salomenin čas. Děvčata byla právě z chalupy. Jak jinak, v pátek před Smrtnou nedělí! Vždyť budou vynášet smrt ze vsi! Kdesi ve stodole chystaly s ostatními figurínu z hadrů a slámy, do starých hadrů oblečenou. Kterási zvědavá vykoukla a hned hlásila: „Marjáno, spěchá k vám bába!“ V okamžiku, jako když píchneš do vosího hnízda… to bylo štěbetání, dohadů. Když se k večeru vrátily Cvrčkovic po špičkách domů, vyčerpaná máma spala a v nohách postele spokojeně vrněla čtvrtá brebentilka.
Otec Jiřík by sice raději v hospodě mezi mužskými oslavoval narození syna, ale nakonec byl rád, že Salomena přežila těžkou hodinku ve zdraví. Jenomže ta už se neusmívala tolik, jako dřív. Nedala Janovi syna a to ji trápilo. Zkoušela kde co. Pila odvar z routy, z rozmarýnu a z konvalinky. Když se nic nedělo, přikročila i k čarování. Oblíbený býval třeba tenhle recept: „vezmi stýblo z routy, udělej prsten, vstrč na pravou roku (rozuměj před ulehnutím), počneš …“[16] Dlouho nic, a najednou – Salomena do smrti věřila, že jí k dítěti dopomohl svatý Johánek z Pomuku.
Legenda o českém mučedníkovi, generálním vikáři k smrti utýraném roku 1393 se mezi poddané se rozšířila roku 1719, kdy byl po tří stech dvaceti šesti letech otevřen jeho hrob. Komise našla mezi kosterními pozůstatky cosi, co její členové považovali za dochovaný jazyk. Kněží potom z kazatelen horlivě šířili mýtus o statečném zpovědníku královny Žofie, který jejímu manželovi Václavu IV. odmítl prozradit, co mu sdělila při zpovědi. Král jej dal mučit a když ani tím ničeho nedosáhl, nechal Johánka utopit ve Vltavě[17]. Od května 1721, kdy prohlásil papež Inocenc XIII. Jana Nepomuckého za blahoslaveného, byly jeho ostatky vystaveny ve Svatovítské katedrále a po celé zemi se sloužilo ohromné množství mší (údajně 350.000 v letech 1721-25).
Salomena se často modlívala: „Svatý Jene Nepomucký, zástupce české země, shlédni na nás, na svůj národ, pamatuj na své plémě, vypros nám u Boha milost, bychom se mu líbili, podle víry živi byli, jak jsme při křtu slíbili.[18] A ještě vroucněji prosila světce o syna. Vymodlila si ho. Tolik očekávaný chlapec se k životu přihlásil koncem dubna roku čtyřiadvacátého.
Jenomže radost z jeho narození netrvala dlouho. Zubatá s kosou postávala opodál. V neděli po svatém Křtiteli, dne 25. června 1724[20] si vzala téměř třináctiletou dceru Marjánku a po necelých třech měsících, 3. září 1724[21] i tři a půlletou Aničku.
Těžko říci, co bylo příčinou smrti obou dívek. Žádná nakažlivá nemoc ve vsi ani po okolí neřádila a Marjánka s Aničkou byly jediné, které v těch měsících v Bražci zemřely. Říkávalo se sice: „Bůh dal, bůh vzal“, ale přece jen… rázem bylo v chalupě smutno jako v hrobě. Stará Anna ve svých modlitbách boha obviňovala, proč že ji starou osobu na světě nechává a vnučky před zubatou neochránil. „K čemu je, Bože, mámě tolik trápení,“ vyčítala. A vskutku, Salomena, nepřítomná duchem, oči od rána do večera zalité slzami, po paměti všechnu práci konala, jako by svět kolem ní ani nebyl.
Navíc ty řeči! Sousedka si vzpomněla na Janovo stýskání o výbavách pro dcery a hned dávala uštěpačně k dobrému: „Tak teď už na vejpravy šporovat nemusí. Jen tý jeho, tý je mi líto. V holkách se jen viděla a Marjánce už pomalu ženicha vyhlížela.“ Pak pokývala starostlivě hlavou: „Ještě aby mlíko ztratila, to by mohlo bejt i po klukovi.“ Stejně se o ženu bál i Jan. Mluvil na ni, těšil, ale nic nepomáhalo. Nešlo jinak, poradil se s mámou a zavolali zažehnávačku. „Slabá je, zemdlená,“ pokývala hlavou. „Nejinak soudím, pantáto, že hospodyně má mze. Na tohle pomáhá smejvání.“ Pak odměřila na misku tři lžíce vody. Posadili Salomenu, ruce jí odkryli nad lokte, nohy nad kolena. Žehnačka udělala ze tří prstů pravé ruky „šťopku“, omyla ji ve vodě, pokřižovala nemocnou a potom šeptajíc modlitbičku stále prsty máčela a potírala ženiny obnažené končetiny do kříže – nejdříve levý spánek, potom podloktí pravé ruky, podkolení levé nohy – pravý spánek, podloktí levé ruky, podkolení pravé nohy. To třikrát zopakovala a potom vodu, která zbyla, změřila. Zbylo-li vody méně než tři lžíce, byl nemocný vyléčen, zbyly-li tři či více, nemoc přetrvávala. Vodu pak vylila žehnačka pod bez, strom k léčení mzí určený. Dodnes zůstává neodhaleným tajemstvím, jak zaříkávačka dokázala, že vody přibylo… Jednou, dvakrát, třikrát opakovala babka svoje kouzla, ale zbytečně. Nakonec, když Jan viděl marnost všeho počínání, strčil jí nějakou tu výslužku a řekl: „Už nechoďte. Pánbůh sám rozhodne, co bude dál.“
Šel čas a ten pomalu mírnil Salomeninu bolest. Zapomenout pomáhaly i děti. Ty žijící i to, co jí v životě začalo růst. Zdálo by se pár měsíců – a přitom zase utekl rok. Zima v pětadvacátém znovu naplno předvedla svoji sílu. Začala 1. prosince a tentokrát panovala dlouho. Uprostřed té sibérie, o první středě měsíce února roku 1726, kráčely ženské i zachumlané babky do kostela k slavnosti Očišťování Panny Marie. Za nimi se táhli muži v těžkých kožiších, dlouhých až na zem. Byly Hromnice, jimiž končívala vláda zimy. Ne tak letos. Venku fičel severák, ale v kostele farníci vzduch trochu dechem ohřáli. Posedali do lavic, každý v ruce alespoň po jedné svíčce. Nečekali tentokrát na kázání, ani na výklad písma. Dnes se jen světily hromničky, jejichž zlaté plamínky měly po celý příští rok svítit za odvrácení hrozících živelných pohrom. Modlitbami a krůpějemi posvěcenou hromničku podal farář náchodskému primasovi, radním, starostům a od nich si své svíce rozžehli ostatní. Ještě nedozněl poslední žalm, když velebníček sestoupil mezi lid. Za ním se řadil zástup farníků a průvodem obešli chrám, aby znovu vešli dovnitř. Plamínky svíček zhasly, zaklinkal zvonek a začala slavná mše svatá. Po jejím skončení zmizel kněz v sakristii, odkud se po chvíli znovu vrátil v doprovodu Jana Cvrčka, Jiříka Štěpána, Jakuba Kylara a Doroty Tomšové. Přinášeli ke křtu dítě – syna, kterého Salomena porodila dříve, než se naplno rozkoukal den.
Mráz držel krajinu v pevném sevření až do dubna. Teprve pak roztál sníh, zaduněly potoky, zahučel vítr a sedláci se vydali blátivými cestami do polí. Marně sedláci prosili: „Svatý Matěji, požehnej nám na zahradě, na poli. Kde ten hlas obejde, všude hojnost ovoce bude[23]“. Zbůhdarma dřeli přes celé jaro i léto na vlastním i na panském. Koncem srpna kraj zesmutněl holými strnisky, jenže mandelů na nich bylo po málu. Ani len nevzrostl. „Mizernej čas. Bída se stěhuje do chalup!“ naříkali tenkrát lidé a stejně žehrali na úrodu i napřesrok roku sedmadvacátého. Nebylo klidu, nebylo radosti. Zrno bídně sypalo, řepa zakrnělá – žádný neměl jinou starost, než čím nakrmí děcka v zimě.
Jak zapomenout na hlady zpívající žaludek? Jan na to recept měl. Přišel čas vyprávěnek a pohádek i přetřásání všeho, co se v poslední době událo. Zatímco opravoval při světle louče polámané nářadí, stará Anna podřimovala v koutě a žena Salka kolébala malého Josífka, zalezly děti na pec a s otevřenou pusou poslouchaly. Nejraději o hraběti… „Tak poslouchejte“, začal Jan. „Stalo se to, no, třicet let to bude[24] a my s maminkou byli ještě děti. Na Boušíně byla tenkrát pouť a zemřelý kníže Vavřinec[25], táta nynějšího pána, se na ni jel taky podívat. Jak by taky ne, když dva roky tam před tím nechal postavit kostel. Kočár táhlo šestispřeží, hajduci okolo jako stráž… a že se pak ještě zastaví u slatinského mlynáře, co se pořád vzpírá do katolického kostela chodit a čte si v zakázaných knihách. Kostelík zářil novotou, kníže se na něj s uspokojením díval, a když se dal do modlení, uslyšel tichý, naléhavý hlas: „nečiň dnes nikomu nic zlého…“ – Děti už ani nedutaly, těšily se, co přijde. Jiřík naladil do tajemna: „Kníže pán se rychle rozhlédl, ale nikde ani živáčka. Zaraženě nasedl do kočáru a následován hajduky vyrazil na zpáteční cestu. Rázem ale obzor potemněl, vichr přelétl krajinou – zkrátka velká bouře na spadnutí. Fičí to, duje, povětřím větve létají. „Cvalem k zámku,“ křičí kníže na vozku. Když se přiblížili k dřevěnému mostu pod hradem, z nebe se valily provazy vody, hrom stíhal blesk… v jednu chvíli se zablesklo a zahřmělo tak, že se koně rázem splašili a vjeli na most tryskem. Kočár drkotá, klape, praská, hází se ze strany na stranu, most sténá a úpí pod nápory rozvodněné Úpy. Vtom opět zahřmí a blesk šlehne, most se rozpadá a koně i s kočárem padají do proudu dravé řeky…“ Jan počkal, aby mohly děti vstřebat hrůznou chvíli a teprve, když se nejstarší Dorka připomněla, pokračoval: „Jako zázrakem se však nikomu nic nestalo. Kníže i jeho hajduci se dostali zpět na břeh, sice notný kus cesty po proudu, ale nesli si zpět jen několik boulí, promáčené šaty a v žaludcích něco kalné říčné vody. Slatinský mlynář jim poskytl přístřeší i suché šaty, a tak u něho zůstali až do rána, než bouře ustala. Celou noc nemohl kníže pán spát, jak se mu vše v hlavě znovu a znovu honilo. Tvrdil pak skálopevně, že hlas, který jej v kostelíku varoval, byl najisto hlasem božím. No a slatinský mlynář měl pak od pána pokoj.“[26] Děti žadonily, aby dále vyprávěl. „Už ne, teď vám máma něco poví“, odbyl je hospodář. Salomena se usmála, vzpomněla, jak ji doma jednou pohádkou škádlili, když nechtěla dát pokoj: „Dobře, tak vám povím o vraním namlouvání[27].“ A začala: „Lítala vrána v povětří, volajíc: Kvač, kvač! Kdo mě má rač? Přiletěl havran a chtěl si tu vránu namlouvat, ta ale nechtěla se ještě vdávat, i klofla jej několikrát a odletěla. Ženich zůstal sám a žalostnil: Kváču, kváču, pláču, pláču! Když tak několik dní si naříkal, přiletěla k němu vrána, která si to mezitím rozmyslela a chtěla, aby si ji vzal. Havrana však již do toho času ženidlo přešlo a odletěl. Teď si vrána naříkala, a že byla ženská, dovedla to velmi dobře. Hnedle přiletěl havran na námluvy. Nechci tě více! urazila se vrána a odletěla…“ Salomena přestala vyprávět, počkala, než se Jeník ozval: „A jak to bylo dál, maminko?“ Pak s úsměvem odpověděla: „No přece takhle: Lítala vrána v povětří, volajíc: Kvač, kvač! Kdo mě má rač? Přiletěl havran a chtěl…“ „Maminko, vy nás klamete, tohle není žádná pohádka,“ vykřikoval Jeník a Dorkou jeden přes druhého. Durdili se a přitom zapomněli, že jdou spát bez večeře.
Tak přešla zima a čas se překulil k další. Zas bílá pole, bílé střechy – bílý celý kraj – prázdno a smutno jen havrani a vrány namáhavě dobývali ze zmrzlé země silnými zobany těžce zasloužený kousek potravy. Všechen bražecký život se zas soustředil do chalup, které jej hlásaly jen matně pomžikávajícími zažloutlými světýlky za nevelkými, mechem obloženými okny. Toho času přibyl ke Cvrčkově drobotině třetí syn. A svět se mu vůbec nelíbil… vrněl i vřískal, dával najevo nelibost k zaříkávání, okuřování a všemu ostatnímu, co s ním vyváděli. Jenomže bez toho to v oné době silně zakořeněných pověr nešlo.
Sotva se hošík prospal a poprvé otevřel očka do nevlídného sychravého dne, aby se trošku po světě porozhlédl, udělala mu Salomena křížek na čelo a se slovy: „Běž, děťátko, do kostelíčka svatého, očistit se od ducha zlého.“ Pak předala dítě porodní bábě, která jej spolu s otcem strýcem Kyllarem nesla ke křtu do náchodského kostela. Cestou se Jan zastavil u Štěpánů a Hejzlarů, aby poprosil o kmotrovství. Než se dočkali velebníčka, který měl zrovna kdesi jinou práci, než se vše v kostele odbylo a než synkovi v hospodě připili na zdraví, slunce se sklonilo k západu. Za ním se v zápětí táhly stíny a zimní chlad. Na oblohu vyskočil skvrnitý měsíc. Trčel tam nesměle, jako by se bál svým mírným světlem zasáhnout až pod plachetku, zakrývající tvářičku nového křesťánka.
O pár týdnů později, v březnu 1729 přijali lidé s ohromným nadšením zprávu o provolání Jana Nepomuckého svatým. Velkolepé oslavy probíhaly po celé zemi od 9. do 16. října 1729. Největší barokní slavnost uspořádala Praha, přeplněná poutníky. Možná se tam vydali i někteří z Náchodska. Sousedé pak měli oči navrch hlavy, když poslouchali, jak po honosně vyzdobených ulicích, plných slavobran, obrazů, a soch, procházela procesí, všude hrála hudba, zněly zvony, a jak se pořád střílelo z moždířů. Nesmazatelný dojem zanechaly v prostých účastnících pražských oslav noční iluminace. Nenacházeli slova, jimiž by popsali nádheru barevných světel či ohňostrojů a ostatní nechtěli ani věřit tomu, co slyšeli.
Ani v Náchodě ale nezůstali pozadu. Tak krásně vyzdobený kostel jako tenkrát tu snad nikdy neměli. Plno květin, chvojí, břízoví, fáborů, svící a mezi tím všechno kostelní zlato… omamná vůně z kadidla, farářova plamenná řeč… Nenašel se nikdo, kdo by neodcházel oslněn a plný zbožné víry v nového svatého.
Jenomže co je sluníčku, dešti či mrazu do svatořečeného Johánka… nic. A tak si počasí šlo, nehledě na svátost chvíle, vlastní cestou. Dešťové mraky visely takřka pořád nízko nad zemí, co chvíli se z nich snesly k zemi proudy vod. Takový nečas nepřál hospodářům ani staré Anně Cvrčkové. Měla už za sebou sedm křížků a každým rokem se těšila, jak jí slunce prohřeje od hostce pokroucené klouby a zažene zimnici. Pokud ještě mohla chodit do náchodského kostelíčka, nikdy nezapomněla, vstupujíc do jeho dveří, na zaříkávání: „Zimnice, zimnice, počkej tady, až půjdu zpátky, já si tě vezmu.“ A po mši honem honem zmizela z kostela jinými dveřmi. Jenomže teď už Annu stáří zlomilo. Čekala na spásné slunce, na dušnost pila odvar z řepíčku, květu hluchých kopřiv, ztratonošky, pukavce (vlčí mák) či jablečníku. Zuby nehty se smrti bránila… Kteréhosi dne si nesla stoličku ven, že přece jen pod stříškou na zápraží posedí. Jenomže, když ji stavěla, upadla a nevstávala. „Maminko, maminko, honem, poběžte, babička leží!“ křičel ze všech sil šestiletý Jeník a sám se snažil omdlelou zvedat. Salomena byla rázem ze světnice na dvorku, za pomoci hocha namáhavě dopravila výměnkářku do postele. Hned jí také přikládala ledové náčinky na čelo i k srdci, ale brzy poznala, že stařenka mezi nimi už dlouho nepobude. Kněz přišel ještě odpoledne a zaopatřil umírající, po poslední zpovědi smířenou s blížícím se koncem, předepsanými svátostmi. „Jen abych se ještě Jana dočkala,“ přála si toužebně. Zvečera zavřela Anna oči ke zdřímnutí, jenomže od té chvíle byla už její noc bez konce. Syn se pokoušel probrat matku k životu, ale marně, po špičkách přišla do chalupy smrt. Na kraji páteční noci v pátek před svatým Jiljím, dne 21.8.1730[30], kdy rychlé mraky zakrývaly a zase propouštěly blikavé hvězdy, stoupala duše zemřelé k božímu soudu. Ještě naposled se Anna dostala ke svatému Janu. Už ne proto, aby se pomodlila a zaříkala zimnici, ale proto, aby v jeho stínu spala svůj věčný sen.
Brzy z podzimu vystřídal chladné, uplakané dny náhlý a trvalý mráz. Řepa byla tenkrát ještě na polích, pomrzla a hospodáři měli zas plnou hlavu starostí. Místo myšlenek na bohaté hody měli v hlavě jedinou, nejdůležitější starost: Přežijeme i letos do jara? Už na vánoce zasedla v mnoha rodinách ke slavnostnímu stolu i bída.
„Bože, kolik zkoušek a nás ještě chystáš?“ vzdychala Salomena, probírajíc tenčící se zásoby. Oba si s mužem od úst utrhovali, jen aby nakrmili děti. Za co jen koupit trochu mouky? Salomena s dětmi proto chodívala na březové proutí a Jiřík, když se vrátil z pole, dělal pometla. Nabízeli je pak po vsi a za každé dostali hrst prosa nebo něčeho jiného k jídlu. Doufali, že po sklizni bude lépe. Nebylo. Přišla další neúroda, další perspektiva hladové zimy. Tenkrát, hladem zesláblá, očekávala Janova žena narození posledního dítěte. Kdo ví, jakým zázrakem dokázala je udržet při životě, ale dokázala to. Do zápraží bušily provazy deště a k nim přidalo do šestého říjnového dne plného vody první slzičky drobné novorozeně.
Byl to teskný čas, ale titěrná, útloučká dcerka Jana a Salomeny, snad že ji chránilo jméno mrtvé sestřičky, přežila všechny strázně dětství.
Sotva minulo povinné šestinedělí za koutní plachtou a Salomena přišla od úvodu[32], život u Cvrčků pokračoval ve starých kolejích. Pravda, občas vystřídal všednost dní svátek, křest či svatba v sousedství, ale jinak se vše točilo kolem polních prací. Jan musel pracovat na panském a ve vzácných chvílích, co mu zbyly i na vlastním políčku. Je až s podivem, s jakým klidem, odevzdaností a samozřejmostí tenkrát snášeli lidé tu svoji bídu. Však také po celý život neposlouchali v kostele nic jiného než: „Obětujte a skládejte bolesti k Ježíšovým svatým nohám! Povznese vás to ze všedních dnů a naučíte se odříkání a svatosti.“
Našly se však i rody, v nichž se tajné vyznávání nekatolické víry udrželo až do těchto časů. Z míst, kam již dříve lidé z Čech kvůli víře utekli, posílali k nim tajně emisary a potulné kazatele. A že se to katolické vrchnosti nelíbilo, je nabíledni. Po takových „svůdcích lidu“ horlivě pátrala, a pokud někoho dopadla, čekalo ho dlouholeté vězení. I popisy takových osob se tiskly, aby vešly ve známost. V jednom takovém se píše o jistém Čejkovi: „Člověk prostřední postavy, mocný, podsadilý; nos podlouhlý, trochu prohnutý, ne vysedlý, tváře tlusté, baňaté, červené, dulíčkovité, v řeči trochu šišlavý; kabát černý soukenný městský, při něm cejnový bílý chocholatý knoflíky, dírky soukenný, kamizolu modrou soukennou, při ní žlutý, mosazný chocholatý knoflíky; brustflek modrý, soukenný s kapsičkama, knoflíky žlutý; kalhoty černý, ouzký, kožený s kapsičkama malýma, klepací zahrnování rule: punčochy modrý, vlněný, střevíce telecí, hranatý, na nich prasky mosazný čtverhranný; holstuch černý, flórový, klobouk černý na tři strany zahnutý; rukavice liščí, huňatý; hůl dřevěnou jako špaňhelku udělanou červenou, na ní kostěnný černý knoflík, při ní řemen.“ Svým oděvem Čejka zřejmě nijak nápadný nebyl, takže popis poskytuje představu o tom, jak se tenkrát muži na delší cesty oblékali.
Každodenní život komplikovalo nejen počasí, neúrody a častý hlad, ale i různé poplatky. Tzv. běžné platy – tj. svatojiřský a svatohavelský úrok v penězích i naturální dávky (např. vejce, oves, slepice, přádlo) – desátek farářům, mýtné, poplatek za mletí či za propuštění z panství existovaly odedávna. Ale jak získávaly vrchnosti na jistotě, vyžadovaly od poddaných další a další peníze. Platilo se třeba za nesplněnou robotní povinnost, „stravné“ za vedení pozemkových knih, zástřelné… Myslíte, že to už stačilo? Ale kdepak, i stát požadoval placení daní, tzv. kontribucí. A přitom byl poddaný závislý jen na výnosu svého pole. Pro podruha znamenalo štěstí i to, že našel práci. Člověk by řekl, že těžší břemeno naložit nelze. Jenomže…
20. října 1740 zemřel císař Karel VI. a měsíc nato byla jeho dcera a nástupkyně Marie Terezie korunována arcivévodkyní rakouskou. Nezkušená panovnice byla tehdy čtvrtým rokem provdána za Františka Štěpána Lotrinského, porodila již tři dcery a byla opět těhotná. Jakmile stanula v čele císařství, využili okolní panovníci bídného stavu c.k. armády a pokusili se rozbít monarchii. Začala válka.
Netrvalo dlouho, přicházely lecjaké podivné zprávy a stejně neomylně, jako pes škodnou začali lidé větřit pohromu. Z podzimu, když oblohu zatáhla šedá, tesklivá mračna, jimiž profukoval ostrý vítr a ve stodolách se začalo mlátit, měl už každý před očima hrůznou představu blízké vojny. Proti dědickým nárokům Marie Terezie, hájeným armádou o síle necelých 108.000 mužů, měl výhrady kdekterý panovník. Na konci roku 1740 stálo ve zbrani 203.800 francouzských vojáků, téměř 100.000 Prusů, 26.000 Sasů a 10.000 Bavorů. V zemi se rozhostilo ticho – nastal čas úzkosti, v němž přišly ke slovu zkazky starců o minulých vojnách a rabování, o hladu, nemocech a hromadném umírání. V rukou chrastily růžence a rty lidí neslyšně šeptaly: „Od moru a války, vysvoboď nás, Pane!“ Už nikdo nepochyboval – vojna se strhne co nevidět a snad i tady, v Čechách.
Doškové dědinky s ublácenou návsí se třásly úzkostí a strachem. Na čela dveří a vrat dopadaly co chvíli chlapské pěsti nebo kopance těžkých jezdeckých bot: „Sem, kůže líné, suchou píci koním a nám jídlo v teplé světnici. Schnell!“ Sesypali se na zdejší krajinu jako hejno kobylek. S krvavýma očima v zamračených, špinavých obličejích se dožadovali jídla a pití jako lidé vědomí si své moci na životy ostatních. Salomena se víc než o vlastní život bála o dceru Dorku. Děvče mělo věk na vdávání, a kdyby si nějaký voják vzpomněl, „holka přijde do neštěstí a má život vniveč“, naříkala. „Alespoň, že kluci ještě vojenskému mundůru nedorostli!“
Tehdy ještě neexistovala povinná vojenská služba a odvody byly založeny na náhodě. Přišli náhončí; kaprál s šesti, osmi vojáky, zjistili u rychtáře nebo na faře počet schopných mladých mužů a potom začal hon – koho chytili, ten měl svůj osud spočítaný. Kaprál musel dodat určitý počet rekrutů a za každého z nich obdržel odměnu. Z nedostatku práce nebo ze záliby k dobrodružnému životu se někteří chasníci nechali naverbovat dobrovolně a očekávali brzké povýšení či bohatou válečnou kořist. Ovšem většina mládenců, které by mohla vojenská služba potrefit, se skrývala na všech možných a nemožných místech. Oblíbeným úkrytem byly pece, jiní zalezli pod seno, vymlácenou slámu nebo do tajných doupat v kůlnách, kde zůstali tak dlouho, dokud náhončí zase neodešli. Jenomže ti už uměli ze zkušenosti odhalit kdejakou skrýš, a tak bylo bezpečnější zmizet v lesích.
17. května se Prusové utkali s armádou Marie Terezie severně od Čáslavi u vsi Chotusice. Dopadlo to stejně jako u Molvic – vítězstvím Prusů, jen s většími ztrátami na jejich straně. Vídeňský dvůr přistoupil k drastickému rozhodnutí. Na základě mírové smlouvy z 11. června 1741 se Rakousko vzdalo větší části Slezska i celého Kladska[37]. Z Náchodska, ještě nedávno hlubokého vnitrozemí, byla rázem pohraniční oblast a náchodský průsmyk vstupní branou do Čech.
Pruská vojska odtáhla v červnu do Slezska. Lidé se domnívali, že je po válce a život se vracel do běžných kolejí. U Cvrčků se chystala první svatba. O nejstarší, už osmadvacetiletou Dorotu žádal Čermáků Václav ze Zábrodí. Nepřišel však na námluvy do Bražce, ale do Dolní Radechové, vsi rozložené v úzkém údolí po obou březích potoka Radechovky, kde v dávných časech říkalo „Na Radechůvce“[38]. Marné bylo pátrání, kdy a proč se tam Cvrčkovi přestěhovali[39]. Shrnuto – někdy mezi lety 1632-1641 se do Dolní Radechové přikodrcal plně naložený vůz a vedle něj kráčeli noví radechovští obyvatelé – Jan Cvrček s rodinou. Ne v podruží, ale ve vlastní chalupě složili všechen majetek. Ke stěhování se vázala spousta pověr. Hospodyně svázala do uzlíčku smetí, jež poslední v starém bytě smetla a přenesla je do nového domova, aby štěstí neuteklo. Nesměla zapomenout ani na svíčku — pro dlouhý život, chléb — aby byl dostatek a krucifix — aby Bůh tomu domu žehnal.
Jednou z nejdůležitějších věcí, kterou si hospodyně přivezla, byla díže. Ta se nikdy nikomu nepůjčovala a ani se zbytečně nevynášela z domu. Když ji před léty bednář pro novomanželku vyráběl, připomínala mu její matka: „Mistře, daj mi dobrej pozor na „růst roků“. Však věděj, aby šly nahoru!“ Zkušený řemeslník se jen zasvěceně usmál máminým starostem. Dobře věděl, že pokud by letokruhy směřovaly dolů, svůj výrobek neprodá. Věřilo se totiž, že v takové díži by se těsto nikdy nezvedlo.
K prvnímu zadělání v novém domově vstávala Janova žena ještě za hluboké noci, o druhé hodině. Do díže dala všechny potřebné suroviny: žitnou mouku, kvásek, vodu, kmín a sůl a než do nich ponořila kopist, udělala jím nad díží tři křížky. Musela mísit nejméně půl hodiny, než bylo těsto dobře vypracované. Poté zakryla díž dřevěným poklopem a nechala těsto tři hodiny kynout. Zatím pořádně roztopila pec, pak omyla místa, kam položí těsto v ošatkách na dokynutí, aby chléb nezplesnivěl. Ještě navařila polévku k snídani, opatřila drůbež a zase zpátky ke chlebu… Vyndala všechno těsto na stůl, udělala na dně díže tři křížky, aby se boží dárek vydařil. Začala hníst kulaté bochníčky, vkládala je na dokynutí do pomoučených ošatek, a když bylo hotovo, vymetla pometlem rozpálenou pec. Vhodila do ní tři hrachová zrna, aby chléb neoprýskal a nespadl a vyklopila na dřevěnou lopatu první bochník. Požehnala jej třemi křížky a aby se poznal, udělala do něj tři dolíčky. Doprovázen slovy: „Pán bůh napřed a chlebíček za ním“ putoval do pece a za ním i ostatní. Upečené chleby uskladnila hospodyně v komoře. Jedna várka vydržela až tři týdny a mnozí, kdož ještě pamatují domácí pečení, říkají, že čím byl chlebíček starší, tím byl lepší… První chléb, první zahloubení háku na poli… zkrátka, život v nové chalupě se brzy rozběhl, jako kdekoli jinde.
A po čase námluvy… ženich Václav již otce neměl, takže za něj vše dojednával poručník. Mámy už se dávno smluvily, mladí si dali slovo, ale teprve mužské slovo platí.
Seděli oba, Dorčin táta i Václavův poručník, u velkého stolu v koutě světnici, mlčeli, jako kameny. Seděli, jeden čekal na druhého, kdo dřív začne. „Povídala moje, že dnes přijdeš na besedu…,“ prohodil Jan, aby tu neseděli do pozítří. Strejc, co naproti seděl, nehtem usilovně seškraboval ze stolu neviditelnou špínu: „No,… přece vidíš… přišel jsem…“ A zase ticho, jen nehet rychleji jezdil, protože ve vzduchu se rodilo nějaké rozhodnutí. Jan ještě jednou zkusil, zda soused kápne božskou: „Povídala hospodyně, že mi chceš něco povědět…“ Ale hned s očima stranou, aby nevypadal nedočkavě. Z druhého konce stolu zaslechl: „Já chci povědět, ty chceš povědět!… Povídej! Já taky povím.“ Dveře se mezitím neslyšně otevřely, máma Cvrčková na kamnech něco dlouze míchala, aby alespoň pár slůvek zaslechla. Ale co slyšet, když nikdo nemluví. Ztratila se ze světnice a strejc konečně našel nit: „Povídala Čermačka, že by prý byla jako ruka v rukávě, že by tvoje Dorka chtěla k nim…“ Čas pomalu tekl a pak konečně Jan utrhl oči od okna: „No, chtěla by. A jestli to dnes míníš domluvit, povídej!“ I Václavova poručníka výhled ven najednou zajímal… Pak se konečně rozhovořil: „Abych ti pravdu řekl, Jene, my proti tomu nic nemáme… ale …ale… jak to myslíš s přínosem?“ Jan dumal, čas tekl a konečně se zraky obou mužů setkaly. „Teda jednu krávu…myslel bych,“ pronesl s otazníkem v hlase. „Málo,“ soudil druhý. Janovi nezbylo, než přiznat barvu: „Víc nemůžu, utáhl bych se!“ A zase ticho, vzduch plný napětí… až konečně: „Tak si teda plácnem! S neděle by mohly být ohlášky…“ Rozvážně dohodnuto – byly nejen ohlášky, ale i svatba. Dorka, první z Cvrčkových dětí, se vydala svou vlastní cestou.
Počátkem dvaačtyřicátého roku „…ukazovala se ode dne 2. ledna do 14. února hvězda vlasatice neboli kometa na obloze nebeské od západní strany a svým krvorudým svitem a chvostem děsila mysl lidskou hned od západu slunce až do deseti hodin.“ Neblahé znamení skutečně věstilo další strázně. Ve čtyřiačtyřicátém roce, kdy větší část rakouských vojsk bojovala v severní Itálii a horním Porýní, vtrhli Prusové nanovo do Čech. Vojenské jednotky překročily hranice ve třech směrech – u Petrovic, Hrádku nad Nisou a Broumova. 1. září už staly před Prahou, která padla 16. září. „Když byl Francouz v Praze, byla libra masa za 2 zl. 22 kr., jehně 21 zl., krůta za 36 zl., sele 14. zl., zajíc za 8 zl., kočka za 9 zl., jedna libra kapra velkýho za 6 zl., strych pšeničné mouky 95 zl., kráva za 200 zl., uherský vůl za 400 zl., tele 60 zl….[40]“ Moc nám dnes tyto ceny neřeknou a krajově se lišily. Ale přece jen pro srovnání, jak velká drahota tenkrát panovala – o třináct let později prodal Jan Cvrček statek nejmladšímu synu Jiříkovi. A víte, jaké byla cena? Neuhodli byste. Sto zlatých.
Zatímco se sedláci snažili zachránit před vojáky dozrávající úrodu, do konce září 1642 se nepřátelská armáda rozlila po většině území. Obyvatelstvo znovu prchalo do lesů, ale tentokrát přistoupilo také k aktivní obraně – lidé odmítli prodávat Prusům potraviny, poskytovat rekruty, přípřeže, krmivo pro koně i důležité informace. Dokonce se podíleli na vojenských akcích proti pruským zásobovacím oddílům a kurýrům.
Za této situace dorazily do Čech vojenské posily habsburské armády a bez větší bitvy vytlačily Prusy do konce listopadu za hranice. Ovšem pruský král Bedřich II. byl neuvěřitelně tvrdohlavý. Takřka z ničeho vystavěl na jaře 1745 ve Slezsku armádu o 85.000 mužích. Dne 4. června se strhla bitva u Hohenfriedbergu (Dobromierze) a poražená habsburská armáda nastoupila hned poté s Prusy v patách ke zpátečnímu pochodu do Čech. „Chtějí mě donutit, abych uzavřela s pruským králem mír; budu ale proti tomu, jak dlouho to půjde“, zapsala si Marie Terezie. Jenže Prusové vítězili. Opevnili se u Hradce Králové a pustošili odtud celý kraj. Na šest tisíc vojáků leželo u Police nad Metují. „Jaká spoušť po nich zůstala! Obilí právě dozrávající popásli a koňstvem rozdupali, žita velmi dlouhá sekali na boudy, štěpy a ploty spálily, z velkých stromů kůry sdírali rovněž na pokryt boud a při hrozném lidstva soužení všechno všady zničili. [42] Hrozil vpád do vnitrozemí. Marie Terezie tedy uzavřela 25. prosince 1745 v Drážďanech mír. Habsburská monarchie podruhé potvrdila pruskou vládu nad většinou Slezska a Kladskem, zatímco Bedřich II. na oplátku oficiálně uznal Františka I., manžela Marie Terezie za císaře Svaté říše římské. Od této chvíle získaly úřady habsburské monarchie opět právo nazývat se císařsko-královskými.
Panstvo uzavřelo dohodu, ale ve válkou postižených Českých zemích se ještě dlouho vyčíslovaly škody a na mnoha místech propukl hladomor. Drahé bylo jak maso, tak obilí. Válka pokračovala v severní Itálii a Nizozemí. Teprve, když už nebylo z čeho hradit rostoucí válečné výdaje, sjednaly mocnosti 18. října 1748 v Cáchách předběžnou úmluvu o míru, z níž vyplývalo, že z území, která Marii Terezii přenechal její otec, ztratila Parmu, Piacenzu a Gaustalu. Naopak si udržela Rakouské Nizozemí. Jednání se však neúčastnilo Prusko, takže ztráta Slezska nebyla v dohodě obsažena.
Smýšlení prostých lidí přibližuje soudobý dokument: Léta 1748 lomoz vojny s Brandeburkem utichl docela, proto ale přece zle býti nepřestalo. Bylo náramné sucho a vznikl strach před asiatskými kobylkami, ježto do Slezska v nesmírném množství přiletivše, všechno osení sežraly a spousty nevídané, hůře než nepřítel, po sobě nechaly.“[43]
Aby se práce podařila, musí býti dělána „svým časem“, říkával Jan. „Jak není co svým časem udělaný, nebude to požehnaný“. Proto sil se na sv. Stanislava čočku, na sv. Víta len a pevně věřil „na planetu“. Pilně si znamenal „na nov a na star“. Celá jeho hospodářská filozofie se dala shrnout do věty: „Je-li na „nou“, sedláče halou, je-li na star, sedláče zastav.“ Jenomže v osmačtyřicátém mu to moc platné nebylo. Sucho udělalo své.
V neděli 30. srpna 1750 se oženil první ze synů – čtyřiadvacetiletý Josef, půl roku na to, 7. února 1751 sedmadvacetiletý Jan. Ve čtyřiapadesátém, v neděli 17. listopadu, pětadvacetiletý Jiřík a konečně rok nato poslední, 24tiletá Marianna.
Staří odešli na výměnek a tátovu chalupu, o necelých dvacet let později označenou číslem 11[45], dostal nejmladší syn Jiřík. Následující zápis z gruntovní knihy poprvé přibližuje, v jakých podmínkách rodina žila:
domu Nro 11., Jiržyk Czwrcžek
Wejmienek sobie prodawajiczy cžini: byt pržy hospodaržowi i s manželkau swau až do smrti, wicze každeho seti pro hrubej korecz, w prwnim oborže na malý pržicze u meze Matiskowý, w druhým oborže nad borem oba wedle sebe po 15 zahonech y z dilem patržiczim 2 czt. semena seti, 1 zahon zelý sazeti, kausek trawnika pro trawu (u) branki a 1 krawu, 1 kozu na swobodný pastwie, 1 hrussku a 1 sliwu, 1 sach držiwi, 1 borowiczy, to wsse do smrti, po smrti prodawa. Matka tolyko polowiczny wejmienek zažýwati bude.
Jan prodal 24.10.1755 synovi hospodářství bez dluhů[46] za 100 kop. V hotovosti dostal při podpisu smlouvy čtvrtinu při následujícím soudu dalších 15 kop a zbytek mu měl syn uhradit v ročních splátkách po 3 kopách[47]. Plocha polností není v zápise uvedena, ale zaseto bylo na 10 korcích (tj. 2,88 ha). Protože se tehdy používal trojhonný systém obdělávání půdy, šlo tedy zhruba o třetinu výměry. K tomu nějaká ta zahrada u domu – celkem by tenkrát mohl mít grunt asi 35-40 korců, tj. 10 – 11,5 ha. Skutečně se tedy řadil, jak smlouvy uvádí, mezi selské[48].
A Janovo hospodářství? Dva koně, krávy, jalovice, kozy, slepice a kohout; z hospodářského vybavení 2 vozy, 3 řetězy, 2 háky na orání, 1 pluh, 2 dřevěné brány s železnými hřebíky[50], 3 vidle, sekera, pila, řezačka s kosířem, kosa, 2 nebozezy, poříz, 2 síta, 3 cepy… mnohem víc, než bývalo obvyklé. Nějaká ta kravka padla dětem „na vejpravy“, jednu i s kozou si nechal jako výměnek, a tak novému hospodáři zbylo po jedné krávě, jalovici a koze.